Bez zrádné západní demokracie by neexistovalo Československo!

Jak píše vážený bloger Petřík: je potřebné připomínat zločiny západní demokracie. Ty se totiž prý dějí dodnes. A proto je vždy dobré se na některé věci podívat blíže, protože nic není černobílé  a každý konec má svůj začátek.

Začnu možná z trochu vzdálené minulosti a to v roce 1917. V Rusku nejdříve vypukne únorová revoluce, která donutí k abdikaci cara. Šestého dubna vstupuje na straně Dohody do války Amerika. Sedmého listopadu proběhne v Rusku Velká říjnová revoluce a k moci se dostávají bolševici. Jejich jediným cílem je upevnit svou moc, ale k tomu potřebují nutně ukončit válku. 3. března 1918 podepíšou bolševici brestlitevský mír, v němž se zavázali zaplatit náhrady za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál 6 miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata a vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tímto aktem bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat, takže Německo i Rakousko-Uhersko mohly svá vojska přesunout na západ.

Pro československý odboj to mělo negativní následky, protože se naskytla možnost, že Centrální mocnosti válku vyhrají. Československé vojsko v Rusku náhle ztratilo svůj význam. Ruské odstoupení z války naopak velmi pomohlo Osmanskému vojsku, které se mohlo plně soustředit na britské vojsko. Naštěstí  díky obsazením transsibiřské dráhy začíná československý odboj získávat své zásadní postavení a jednotlivé dohodové státy postupně začínají uznávat československý stát.

Díky tomu, že mladí Američané plavili do Evropy, pomohli státům Dohody porazit Ústřední mocnosti a tím pádem otevřít možnost se Čechoslovákům vymanit z područí Uherska - Rakouska  (I když jsou mezi námi nadále lidé ronící slzy za Rakouskou-Uhersko). Sen o vlastním státě se díky Američanům stává skutečností, aniž by jsme snížili zásluhy T.G.M., E. Beneše, Rastislava Štefánika a československých legií.

Uběhne dvacet let a nepoučení evropané se opět do sebe pustí. Nakonec zůstane pouze osamocená Velká Británie. A zatímco sama bojuje, Sovětský svaz okupuje několik států, velké oblasti dalších států a pilně zásobuje nacistické Německo vším potřebným. Ale ani toto není Sovětům nic platné. V červnu roku 1941 napadá dosavadní spojenec Sovětský svaz, který je nucen rychle ustupovat.

Amerika přes nátlak Velké Británie váhá, snaží se držet neutralitu. Ale 7. prosince 1941 to vyřeší Japonsko svým napadením Pearl Harboru. A opět mladí Američané nasedají na lodě a plují několik tisíc kilometrů, aby Evropě pomohli. Už v lednu 1942 připlouvají do Evropy první jednotky a to přesto, že Amerika válčí na vzdálené široké pacifické frontě. A přestože obhájci Sovětského svazu a Ruska rádi hovoří a píší, že Američané otevřeli druhou frontu až 6. června 1944, tak se jedná o pouhou bolševickou propagandu, protože už 19. srpna 1942 se pokusily britské a kanadské jednotky o vylodění ve francouzském přístavu Dieppe, který bohužel skončil katastrofou, ale určitě způsobil, že Hitler pochopil, že nemůže své západní jednotky poslat na pomoc ke Stalingradu, kde začala ofenzíva Rudé armády. A k tomu začalo 8. listopadu 1942 vylodění angloamerických jednotek v Severní Africe kde porazila "neporazitelný" Rommelův Afrikakorps; který kdyby nebyl zastaven, by se možná dostal až na Kavkaz. 10. července 1943 se Spojenci vylodili na Sicílii a vyřadili Itálii z boje a na místo italských vojáků museli nastoupit němečtí, kteří tím pádem nemohli podpořit východní frontu.

6. června 1944 se spojenci vylodili v Normandie a postupovali do nitra Evropy. Bohužel nedošli až do Brna, jinak by se naše poválečná historie vyvíjela jinak. Pro ně lidský život znamenalo víc než vítězství na východě. Zatímco na sovětské straně život vojáka neměl žádnou hodnotu; důležitější byla ideologie, kterou se Stalin rozhodl na dobytých území prosazovat a to třeba i z pozice síly. Naštěstí pro něho se našlo dost poblouzněných lidí, kteří této ideologii uvěřili. Tak jak se to stalo u nás v roce 1946, když jsme si zvolili komunisty a tím pádem i totalitu. Ovšem ještě horší by bylo, kdyby Amerika nevstoupila do války v Evropě, protože Sověti by došli až k Atlantiku a Evropa by se dostala na dlouhou dobu do období temna.

Jak už prohlásil Winston Churchill ve Fultonu 5. března 1946 - mezi západem a východem padla železná opona. Na konci války použil spisovatel George Orwell termín Studená válka, kterým varoval před falešným mírem. Oficiálně tento výraz použil v roce 1947 Bernard Baruch poradce amerického prezidenta, když prohlásil:  "Nenechme se klamat: jsme uprostřed války." Vycházel ze skutečnosti, že Sovětský svaz po válce okupoval Litvu, Estonsko, Lotyško, z kterých se staly SSR, Bukovinu (začleněna do Moldavské SSR), východní Polsko a východní Prusko (začleněno do dvou SSR), část východního Finska (začleněno do Karelské SSR), a začlenění "osvobozené" východní Evropy mezi své satelitní státy, kde ve většině států působila okupační Rudá armáda. Všude, kromě Jugoslávie, kde se Tito vzepřel Stalinové doktríně, vládli loutkové, Stalinem dosazené vlády. Československo se stalo poslední zemí, která se takto začlenila po únoru 1948. 

V září 1947 Sověti vytvořili Kominformu, mezinárodní organizaci sdružující komunistické strany, která měl utužit dohled nad komunistickými stranami. V únoru 1947 oznámila britská vláda, že už si nemůže dovolit financovat řeckou vládu v boji proti komunistickým povstalcům. USA na to odpověděla doktrínou zadržování, jejímž cílem bylo zadržet rozmáhání komunismu. USA poskytla řecké vládě 400 milionů dolarů a Truman vyhlásil Trumanovu doktrínu, která konflikt označila  za boj mezi svobodnými lidmi a totalitou.

Díky této doktríně se podařilo v Řecku porazit komunisty a v Itálii křesťanským demokratům porazit ve volbách v roce 1948  komunisticko - socialistickou alianci (I Vatikán se velmi vynasnažil). Jedna z prvních největších krizí studené války začala po zavedení západoněmecké marky v západní zóně. Stalin zareagoval okamžitou blokádou západního Berlína. USA, Velká Británie, Franice, Kanada, Nový Zéland, Austrálie a další státy vytvořily letecký most, který dodával všechno potřebné co západní Berlín potřeboval. Bylo nutné uskutečnit přes 278 000 letů a dopravit 2,8 milionů tun zboží, než Stalin pochopil, že blokáda je k ničemu a v květnu 1949  ji zrušil.

V roce 1949 se podařilo Mao Ce-tungovi, za pomocí Sovětského svazu, porazit  Čangajška, kterého podporovali Američané. Čangajškovi nezbylo než se stáhnout na Tchaj-wan. Trumanova vláda se po této prohře snažila rozšířit doktrínu zadržování do Asie, Afriky a Latinské Ameriky, aby zabránila revolučním vlasteneckým hnutím, často vedenými komunisty a finanční podporovány Sovětským svazem, převzít moc. Proto podepsali spojenecké smlouvy s Japonskem, Austrálií, Novým Zélandem, Thajskem a Filipínami.

V červnu 1950 vtrhla Kim Ir-senova Korejská lidová armáda do Jižní Koree. K překvapení Stalina podpořila obranu Jižní Koree  Rada bezpečnosti OSN. Ovšem stalo se to pouze díky tomu, že Stalin zasedání rady bojkotoval z důvodů, že v radě zasedal Tchaj-wan a ne komunistická Čína.  Na obranu Jižní Koree se postavila USA, Velká Británie, Turecko, Austrálie, Nového Zélandu, Jihoafrická republika,.Francie, Nizozemsko, Belgie, Filipíny a další země. Na straně Kim ir-sena bojovalo milion Číňanů, sovětští specialisté, ale specialisté z jiných zemí, včetně Československa (ne nadarmo jsem sloužil u útvaru Československo-Severokorejského přátelství). I když byli Číňané i severokorejci už koncem roku 1952 vysíleni a požadovali příměří, Stalin požadoval další pokračování. Příměří bylo podepsáno až po jeho smrti.

V lednu 1950 byl v USA obviněn ze špionáže Alger Hiss, úředník ministerstva, ale nakonec byl pouze usvědčen z křivé přísahy ( byl členem komunistické strany). Ve Velké Británii se britský fyzik Klaus Fuchs (bývalý člen komunistické strany Německa), pracující na vývoji atomové bomby, přiznal ze špionáže ve prospěch SSSR. V tom samém roce byli v USA zatčeni manželé Julius a Ethel Rosenbergovi (od roku 1942 členové komunistické strany a ten samý rok naverbováni NKVD) . Byli obviněni z krádeže plánů atomové bomby pro SSSR a v roce 1953 popraveni.

V té době probíhala korejská válka a ve východním bloku probíhal jeden politický proces za druhým, který v Československu vyústil v popravu i ženy: M. Horákové.  Reakcí na tyto činy byl vznik Mccartismus v Americe( pojmenovaný po senátorovi Joseph Mc Cartymu), kterému se říkalo Hon na čarodějnice. Díky jemu vznikl i Výbor pro neamerickou činnost a zákon o bezpečnosti ( Internal Security Act), na jehož základě vznikl v FBI seznam 26 tisíc podezřelých osob. Výbor zvláště proslul svou činností proti Hollywoodu (díky tomu odešel Charlie Chaplin do exilu).  Nakonec Senátu došla trpělivost a v prosinci 1954 dostal Mc Carty důtku.

Na tyto a další události je proto nutné se dívat jako na boj svobody a demokracie proti komunistické totalitě. Zvláště když nám někteří chtějí vnutit jiný pohled. Proto se zmíním v krátkosti o dalších událostech v jehož pozadí se nachází právě tento boj.

Po sovětském potlačení dělnického povstání v NDR, byl za pomocí CIA svržen iranský  předseda vlády Mohammad Mosaddeka, který znárodnil Aglo-iránskou ropnou společnost (Iranian Oil Company), čímž vyvolala tzv. iranskou krizi, která vyústila ve státní převrat. Jedním  z argumentů CIA byla podpora Mosaddeka komunistickou stranou (i když je nutno přiznat, že nejspíš se jednalo o ropu). To samé zorganizovala CIA (1954) v případě levicového prezidenta Guatemaly, který začal vyvlastňovat neobdělávanou zemědělskou půdu (V té době v Guatemale působil Ernesto Guevara).

Rok 1956 byl na události zvlášť bohatý. Nejdřív Sověti krvavě potlačili tzv. Poznaňské povstání a poté ještě krvavěji povstání v Maďarsku. Na druhé straně zasáhli Sověti i Američané ve prospěch Egypta, když propukla Suezská krize. Anglo-francouzské ozbrojené síly se musely stáhnout a o něco později i izraelské síly. V roce 1958 vypuklo v Tibetu povstání při kterém komunistická Čína povraždila desítky tisíc Tibeťanů. Na Kubě se v roce 1959 dostal k moci Fidel Castro, a přestože veřejně deklaroval, že nechce žádnou funkci, stal se na několik desetiletí samovládcem Kuby. V dubnu 1961 napodobili kubánští emigranti, za pomocí CIA, Fidela Castra, ale místo na pláži Giron se vylodili v zátoce Sviní, ale neměli takové štěstí jako Fidel a byli poraženi. Po pár měsících Sověti rozhodli o stavbě berlínské zdi, protože tudy utíkali deseti tisíce lidí ze socialistického ráje do kapitalistické žumpy vykořisťování. V říjnu 1962 propukla karibská krize, když Američané zjistili, že jim na dvorku staví Sověti raketové základny a svět se ocitl na pokraji třetí světové války. Nakonec Chruščov podlehl a rakety odvezl nazpět (Ale Americké zůstaly v Turecku).

Oficiálně vstoupila americká vojska do války ve Vietnamu v létě roku 1964, ale uvádí se, že začala ihned poté co Francouzi odešli z Indočíny v roce 1954 a vznikl Laos, Kambodža a Severní a Jižní Vietnam. Podle dohody měly v obou Vietnamech do dvou let proběhnout demokratické volby, což se díky komunistům nikdy nestalo. Naopak se komunisté rozhodli, že Vietnam sloučí vojensky. Díky socialistickým zemím, především SSSR a Číny se do dvou let podařilo vietnamským komunistům vybudovat silnou armádu a začali na jih vysílat své vojenské instruktory, kteří začali vycvičovat partyzány Vietkongu. K infiltraci používali tzv. Ho Či-Minovu stezku, která vedla pohraničními oblastmi Laosu a Kambodže. Útoky zesilovaly a rok 1959 je považován za oficiální zahájení vietnamské války.

Druhého srpna 1964 byl americký torpédoborec Maddox napaden třemi severoveitnamskými  čluny  námořnictva v Tonkinském zálivu. Amerika odpověděla  4. srpna vymyšlenou hrozbou a Maddox a další torpédoborec  odstřelovaly severovietnamské radarové cíle. Po tomto "incidentu" zahájila Amerika bombardování Severního Vietnamu. Během roku 1964 prošlo Ho-Či-minovou stezkou přes deset tisíc severovietnamský vojáků aby podpořili partyzány. Do vietnamské války se zapojila i Austrálie, Nový Zéland, Thajsko a Filipíny. Docházelo k politováníhodným masakrům v My Lai, Hue, Dak Songu a pro odlistění, aby partyzánům nesloužil prales jako úkryt, se začal používat Agent Orange. Druhá strana používala barbarské bambusové pasti, ve kterých voják umíral dlouhé hodiny i dny. Po odchodu Američanů využili komunisté situaci a dobili celý Jižní Vietnam.

V roce 1965 se pokusili komunisté o převrat v Indonésii. Převrat byl potlačen a v důsledku následných represí zemřelo kolem jednoho milionu lidí. V tom samém roce se Ernesto Guevara nepohodl s Fidélem Castrem a Sověty a odešel  do Zaire (dnešní Kongo), aby tam vyvolal revoluci a když se mu to nepodařilo, odešel vyvolat revoluci do Bolívie, kde byl zastřelen. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Kuba a SSSR angažovali v Angole, Mosambiku a Etiopii. Na druhé straně byla především JAR a USA. V roce 1983 vznikla na Grenadě levicová vláda podporovaná SSSR a Kubou (měla tam vojenské poradce). Jenomže tvrdému komunistickému jádru nevyhovoval dosavadní vládce Bishop, proto ho svrhli a popravili. Na žádost sousedních zemí a z obavy o osud 800 amerických studentů rozhodl Ronald Reagan o invazi, kterého se zúčastnila i Jamajka, Barbados, Dominika další státy.

V roce 1978 se po převratu dostala v Afghánistánu k moci komunistická strana a hned druhý rok začala Amerika finančně podporovat boj mudžáhidů. Na ochranu svých zájmů na tuto pomoc zareagoval Sovětský svaz a 24. prosince 1979 intervenoval na žádost afghánského rozhádaného komunistického vedení. Za dva dny byl za pomocí zvláštních sovětských jednotek zavražděn prezident Hafizullah Amín a nahrazen Babrakem Karmalem. Tím začala Sovětská válka v Afghánistánu a trvala až do 15. února 1989. Přinesla 1,5 milionů mrtvých, převážně civilistů, a cca 5 až 10 milionů uprchlíků. Z důsledky této války se v podstatě potýkáme až do dnešní doby. 

V roce 1980 se stal americkým prezidentem Ronald Reagan, který byl velkým odpůrcem Sovětského svazu, který označil slovem Říše zla, a začal silně zbrojit. Vznikla  Strategická obranná linie občas zvaná Hvězdné války. Z počátku Sověti Americe stačili, ale v druhé polovině osmdesátých let jim začal docházet dech. Rozpočet se dostal do velkého deficitu, což Gorbačov po svém nástupu pochopil a snažil se vyvíjet iniciativu ke skončení zbrojení. Jenomže to už se pomalu celý východní blok rozklížil a zrádná Amerika už potřetí za poslední století Evropě pomohla.

Ale i po roce 1989 proběhly některé věci, na které se liší názory. První, i když názory na něj nejsou tak kontroverzní, byla vojenská akce Pouštní bouře. 2. srpna 1990 irácká vojska obsadila  Kuvajt, protože Sadám Husajn tím chtěl vyřešit svůj více jak patnácti miliardový dluh který měl vůči Kuvajtu z osmileté války s Iranem. 8. srpna požádala Saudská Arábie USA, aby poslala do jejich země vojáky na obranu. Protože Sadám Husajn, přes silný diplomatický tlak, odmítal z Kuvajtu stáhnout své vojsko, schválila Rada bezpečnosti OSN vojenský zákrok proti Iráku. 17. ledna 1991 začala akce Pouští bouře, které se zúčastnili vojáci 28 zemí, včetně Československa. Akce byla ukončena 28. února vyhnáním iráckého vojska z Kuvajtu.

A tady, podle mě nastala zásadní chyba. Místo aby spojenecké vojsko došlo až do Bagdádu, odstranilo Sadáma Husajna, uspořádalo volby a stáhlo se; Sadám Husajn zůstal u moci a Američané umístili svá vojska v Saúdské Arábie, což pohoršilo ortodoxní muslimy, kteří to brali jako poskvrnění posvátné půdy a dalo to podnět ke vzniku Al-Káidy, kterou vedl Usáma bin Ládin. Tuto chybu "snad" chtěli napravit v roce, když do Iráku 20. března 2003 znovu vstoupili spojenecká vojska a udělala tím druhou chybu.

Po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu .nastalo období občanské války, kdy se země rozpadla na různá území, kde vládly místní klany, což dalo podnět ke vzniku hnutí Taliban, který nakonec Afghánistán ovládl a zavedl středověké tresty. Do Afghánistánu se začali stahovat islámští radikálové z celého světa, včetně Usámy bin Ládina.

11. září 2001 provedla Al-Káida za pomocí letadel teroristický útok proti Americe. Odveta nedala na sebe dlouho čekat. 7. října 2001 byla pod vedením USA provedena operace Trvalá svoboda, které se zúčastnilo 47 států a byla svržena vláda Talibanu. Přes veškerou snahu je situace v Afghánistánu stále nevyřešená.

17. prosince 2010 se před  úřadem vlády, k vůli životním podmínkám, upálil 26-letý tuniský prodavač Muhamad Buazizi a tím odstartoval tzv. Arabské jaro. Rozsáhlé demonstrace a protesty se následně prohnaly většinou arabských zemí. V Tunisu padl prezident. V Alžírsku byl po dvaceti letech zrušen výjimečný stav. V Egyptě padl prezident  Husní Mubarak. V Jemenu rozsáhlé protesty přerostly v občanskou válku, která trvá dodnes. V Libyi se Muammarak Kadáfí, který měl na krku několik teroristických útoků proti západu, pokusil protesty vojensky potlačit, jenomže pomocí  leteckých útoků západu byl svržen, poté zajat a usmrcen. Od té doby se Libye zmítá v občanské válce. V Sýrii přešly, násilně potlačené protesty proti Basaru al-Asadovi v ozbrojené povstání,  které se zvrtlo v občanskou válku a totálně Sýrii rozvrátilo, čehož využili některé islamistické skupiny a na území severního Iráku a východní Sýrie vznikl středověký Islámský stát..

Je možno říci, že ač se to někomu může jevit nesmyslné, jedná se stále o důsledek Studené války a svůj počátek má v pokusu přeměny Afghánistánu v socialistický stát.

Zatímco zrádné demokracie mají vládu volenou  v demokratických volbách a zodpovídají se  za své činy voličům v každých volbách. V totalitních režimech, se i přes skoro stoprocentní účast "voličů", nemění nic, protože nerozhodují zvolení poslanci, ale vedení vládnoucí strany.

Omlouvám se za délka blogu. Snažil jsem se být co nejvíc stručný.