Zločinné ideologie 20. století: komunismus a nacismus II.část

Ve včerejším blogu jsem popsal začátek komunistické despocie v Rusku. Ale nebyla jediná. K moci se chtěla vydrápat i v jiných státech a snažila se použít stejné metody. Zároveň v té době vstupuje Adolf Hitler do nepatrné Německé dělnické strany (DAP)

3. března 1918 uzavřelo v Brestu Litevském Německo mír se sovětskou vládou, která přijala požadavky mírové smlouvy, přestože byly mimořádně těžké. Sovětskému  Rusku bylo uloženo demobilizovat armádu a loďstvo, uznat nezávislost Finska, Polska a Ukrajiny. Smlouvu, přes odpor části bolševických funkcionářů - zvláště Trockého, prosadil Lenin se slovy: "Mír je třeba uzavřít za každou cenu, protože pokračovat ve válce znamená likvidovat vládu sovětů." (Možná, že se jednalo o odměnu za vagón?)

Není to první případ bolševiků - komunistů, kteří nechali ve válečném konfliktu ve štychu ostatní státy.

V prosinci 1918 vyzývá Rosa Luxemburková v Berlíně dělníky a vojáky, aby si nenechali vyrvat moc. 30.12. až 1.1. byla založena Komunistická strana Německa. Zakladatelé strany R. Luxemburková a K. Liebknecht odmítli postupy parlamentní demokracie, a proto chtěli revoluční akcí zabránit volbám do Národního shromáždění, které se měly konat 19. ledna. V prvních dnech ledna vytvořili tzv. Revoluční výbor, který prohlásil dosavadní německou vládu - Radu lidových pověřenců v čele s F. Ebertem - za sesazenou a ohlásil převzetí moci v Německu. Večer 5. ledna obsadily ozbrojené síly levice redakce většiny německých novin a získaly tak do svých rukou informační prostředky. Poté vyzvaly dělnictvo k ozbrojenému boji. Jejich výzvy uposlechla jen část berlínských dělníků. Vládní oddíly bez problémů porazily 11. a 12. ledna  vzbouřence. Výkonný kancléř Friedrich Ebert poté prohlásil: "Bolševismus je smrtí míru, smrtí svobody, smrtí socialismu, který pouze tvořivou prací může dokonat své dílo - osvobození lidu z pout hospodářského vykořisťování."

10. července 1918 byla schválena ústava Ruské sovětské federativní republiky. 13. listopadu Sovětská vláda anulovala brestlitevský mír s Německem. (Co taky něco udržovat, když Německo prohrálo válku)

Anulaci brestlitevské mírové smlouvy okamžitě bolševici využili a napadli Ukrajinu, kterou obsadily 3. února 1919, když před tím 12.12. 1918 dobili Kyjev. Byla okamžitě vytvořena ukrajinská vláda a 26. února Ukrajinu připojena k Sovětskému Rusku. Ani se nezarděli při porušení své Deklarace práv národů Ruska.

Bolševikům dobytí Ukrajiny bylo málo. Chtěli víc. Chtěli ovládnout všechna území bývalého carského impéria. Další na řadě bylo Polsko. Krátce poté co zemi opustila ustupující německá vojska, zaútočily z východu jednotky Rudé armády (nebylo to jak víme naposledy). Sověti viděli v Polsku jakýsi most k vyspělým evropským národům, kterým je nutno v zájmu rozšíření revoluce podat pomocnou ruku. Polsko vedené Józefem Pilsudským naopak chtělo získat oblasti bývalé Polsko-litevské unie a zároveň si zajistit co nejlepší pozici v případném boji o polskou nezávislost.

Oficiálně ani jedna strana nevyhlásila válku, dokonce mezi sebou nepřerušila diplomatické styky.

Poláci měli na počátku války převahu: 22. dubna 1919 dobili Vilnus, 8. srpna dobili Minsk a postupovali k řekám Dvina a Berezina. Na podzim 1919 došlo k několika schůzkám mezi Polskem a Sovětským Ruskem. Jednání se vedlo za značných ústupků Sovětů. Byla podepsána dohoda o propuštění polských zajatců a vzájemná výměna civilních zajatců. 8. prosince se obě strany dohodly na provizorní východní hranici Polska - tzv. Curzonovu linii.

Rok 1920 přinesl velké změny na polsko-sovětské frontě. Rudá armáda po dobití Ukrajiny a po mírové smlouvě v Tartu, která ukončila boje s estonskou národní armádou a uznání nezávislosti Estonska, a popravě admirála Kolčaka, silně posílila své jednotky. Poláci si vědomi této skutečnosti zaútočili na Ukrajinu, kde se spojili s ukrajinským nacionalistou Semjonem Petlujarou. Ochromená Rudá armáda prakticky nekladla odpor a ustupovala. 7. května 1920 dobili Poláci Kyjev. Petlujara se svými stoupenci vyhlásili Kyjev za hlavní město Ukrajinské lidové republiky.

Sověti se z neúspěchu rychle vzpamatovali. Armádu posílila Čapajevova divize, brigáda baškirské jízdy a další rychle povolané pluky. Protiofenzíva začala 27. května. Sověti rychle dobyli Minsk, Vilno a obklíčené Grodno, kde do zajetí padlo pět tisíc Poláků. Polští komunisté toho ihned využili a založili Prozatimní polský revoluční výbor. Tento výbor se měl stát zárodkem nové, rudé vlády v Polsku. 13. srpna stáli bolševici jen 19 kilometrů od Varšavy. "Osud světové revoluce se rozhodně na západě," prohlásil v červnu 1920 Tuchčevský a dodal: "Cesta světového požáru vede přes mrtvolu Polska." Jejich útok na Varšavu však skončil naprostým debaklem. Polská armáda zaskočila Tuchačevského jednotky rozsáhlým protiútokem a připravila jim zničující porážku (tzv. Zázrak na Visle). Navíc v Rusku vypuklo povstání v Tambovské gubernii (viz I. část) a na Kavkaze. Lenin velmi litoval, že se Rudé armádě nepodařilo dobít Varšavu, a že její slabost neumožnila zahájit zimní ofenzívu, aby se zmocnila Haliče a otevřela si tak cestu na Československo a Maďarsko. "Obranná etapa války se světovým imperialismem skončila a my můžeme, my máme povinnost, využít vojenské situace k zahájení válečné ofenzívy," prohlásil Lenin v září 1920.

Tuchačevský narychlo sestavil ze záloh nové bojové uskupení a pokusil se zastavit postup Poláků, ale utrpěl další drtivou porážku, v bitvě na řece Němen. 21. září sovětská vláda oznámila, že je připravena začít jednat s Poláky o míru. 12. října 1920 byly v Rize podepsány mírové protokoly. Polsko získalo města Vilno, Lidu, Baranoviči, Rovno a Pinsk. Sověti museli uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska. Tento bod (jako vždy) nebyl respektován a do měsíce byly obě země opět okupovány Rudou armádou. 

V roce 1924 skončila podle rižské smlouvy repatriace obyvatel. Po ní zůstalo v SSSR 1,1 až 1,2 milionů Poláků. Především na Ukrajině a v Bělorusku. Podle údajů NKVD z 10. července 1938 bylo celkem uvězněno 134 519 Poláků. Hrůzy, které se děly za Polsko-sovětské války jsou skoro nezveřejnitelné. Uvažoval jsem nad fotografií polského důstojníka, kterého naráželi bolševici konečníkem na kůl. Ale jedná se o tak otřesný snímek, že jsem to zavrhl.

21. března 1919 využili bolševici vedeni Bélou Kunem porážky Maďarska a bezvládí které tam zavládlo, zmocnili se zbraní a vyhlásili republiku sovětského typu Republiku rad v Maďarsku. Nová vláda vydala prohlášení, v němž oznámila zřízení republiky dělnických a vojenských rad a proletářské armády, která ve spojení se sovětskou armádou porazí "imperialisty Dohody" a vrátí Maďarsku "stará území" - především Slovensko. Proto ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár vyhlasil na Slovensku 25.3. 1919 stanné právo. Právě včas, protože Maďaři 6. dubna vpadli do Užhorodu, a postupovali dál: 30. května padl Lučenec, 6. června Košice a v polovině června se maďarská Rudá armáda dotkla polských hranic. V té době ovládala dvě třetiny Slovenska. 16. června pod patronací maďarské Rudé armády byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad (předsedou byl Čech Antonín Janoušek). Cílem obou rad bylo opětné sjednocení Uher. V těchto dnech jen úzký pruh slovenského území odděloval maďarskou a sovětskou Rudou armádu od neklidného Německa (ale i Čech, Moravy a Slezska!). Do čela československé armády byl postavem francouzský generál Pellé. Obnovil disciplínu, a  požadoval rumunskou protiofenzivu. Dohoda tvrdě zakročila diplomaticky: Zaslala petici žádající okamžité stažení maďarských vojsk ze Slovenska. Budapešť se podvolila a 4. července nestál na Slovensku žádný maďarský voják. Válka stála život 1018 československých vojáků.

Maďarská republika rad trvala pouhých 133 dnů - od 21. března do 1. srpna 1919. Ale už na první schůzy rady se komisaři, pod vedením Bély Kuny, rozhodli vytvořit revoluční soudy. Lenin v poselství maďarským dělníkům z 27. května 1919 ospravedlňoval použití teroru těmito slovy: "Tato diktatura předpokládá použití nelítostně tvrdého, rychlého nasazení a energického násilí, aby bylo potlačen odpor vykořisťovatelů, kapitalistů, statkářů a jejich noshledů. Kdo tohle nepochopil, není revolucionář."

Vládní oddíl revoluční rady, byl znám pod jménem "Leninovi kluci". Historici  připisují 80 ze 129 zjištěných poprav Leninovým klukům. Výsledkem poprav bylo několik stovek mrtvých. Po porážce se Béla Kun uchýlil do Moskvy. Ihned po příjezdu byl jmenován politickým komisařem Rudé armády na jížní frontě, kde se vyznamenal, když nechal popravit Wrangelovy důstojníky, kteří se vzdali za příslib, že budou ponecháni na živu.

Béla Kun byl hlasatelem myšlenky "revoluční útok všemi prostředky". Měl v sovětské emigraci spory s maďarskými komunistickými emigranty. Několik z nich udal sovětské tajné policii. Ale podle přísloví: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní spadá," přišla i na něho řada. Byl obviněn z trockismu a na konci třicátých let, během Stalinových čístek byl popraven. Ale kolem jeho smrti existují nejasnosti. Uvádí se několik datumů jeho smrti (29.8.1938, 30.11.1939 a další)

2. února 1920 uznala sovětská vláda nezávislost Estonska. 12. července 1920 následovala nezávislost Litvy a poté, 12. srpna 1920 následovala nezávislost Lotyšska.

I u nás vystrčili budoucí komunisté své růžky. Levice sociální demokracie obsadila Lidový dům a redakci Práva lidu. Soud rozhodl v její neprospěch a 9. prosince, po malé šarvátce, Lidový dům obsadila policie, a Lidový dům vrátila vedení ČSSD. Levice odpověděla vyhlášením generální stávky. Byla to první generální stávka v novém státě. V Praze měla naprostý neúspěch. Nejvážnějším incidentem bylo obsazení elektrárny v Oslavanech ozbrojenými komunisty. Teprve přivolané vojsko elektrárnu vyklidilo. Na Moravě díky tomuto incidentu bylo vyhlášeno stanné právo. 

Rok 1921 nezačal pro sověty příznivě. 18. února začalo v Kronštatu povstání námořníků proti bolševikům. Po měsíci 18.3. bylo tvrdě potlačeno Rudou armádou. V listopadu 1921 Rudá armáda potlačila na Ukrajině protibolševické povstání, které vedl hejtman Petljura, jehož vojsko proniklo na Ukrajinu z Rumunska.

O to úspěšnější bylo datum 6.května 1921 kdy Německo a Sovětské Rusko uzavřely obchodní smlouvu, a dohodly se na výměně oficiálních zástupců mezi oběma zeměmi. Tím bylo sovětské Rusko de facto oficiálně uznáno Německem. V pozadí navazování kontaktů stálo usílí Německa oživit vývoz oceli. Němečtí politici byli při svém rozhodování o uzavření smlouvy vedeni vojenskými zájmy. Rozhovory dospěly k dohodě o výrobě zbraní pro Německo v sovětském Rusku. (v Německu byla podle mírové smlouvy z Versailles výroba zbraní zakázána). Dá se říc, že nebýt komunistů, nebylo by ...

V létě 1921 vrcholil v Rusku hladomor. Davy lidí z vesnic utíkaly do Moskvy a dalších velkých měst. Zde ovšem řádila cholera, tyfus a úplavice. Leninovi nezbylo než 2. srpna  požádat zahraničí o potravinovou pomoc. Svět přání vyhověl. Norský diplomat Fridtjof Nansen odjel do Moskvy, aby tam organizoval mezinárodní pomocný výbor. 9. září 1921 podal Nansen ve Společnosti národů zprávu o situaci v sovětském Rusku. Podle jeho údajů v Rusku zemřelo hladem přes milion lidí.

8.2. 1922 byla zrušena Čeka a místo ní byla zřízena Státní politická správa (GPU). 31. října dostala GPU právo vynášet rozsudky smrti a odsuzovat občany k deportacím, aniž stanuli před soudem. 30.12. 1922 vznikl oficiálně Svaz sovětských socialistických republik(SSSR), který v roce 1923 začal do Německa vyvážet obilí. 

 V létě 1921 (3.8.) byl založen Tělovýchovný a sportovní oddíl NSDAP, z kterého se časem vyvinuly oddíly SA. Zakladatelem těchto oddílů byl Adolf Hitler. Adolf Hitler se narodil 20.4. 1889 v Braunau v Rakousku. V roce 1913 se přestěhoval do Mnichova a po vypuknutí I. světové války se dobrovolně přihlásil

(přestože byl v Rakousku uznán neschopný vojenské služby) do německé armády. V bojích byl zraněn a vyznamenán. Přesto na konci války byl pouhý desátník. V roce 1919 dostal za úkol prošetřit činnost nepatrné politické strany: Německé dělnické strany (DAP), která v té době měla pouhých 50 členů. V lednu 1920 DAP zveřejnila pětadvacetibodový program jehož autorem byl převážně A. Hitler. 24. února 1920 se DAP přejmenovává na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP).

30. listopadu 1922 se v Mnichově uskutečnily velké národně socialistické demonstrace, kterých se zúčastnilo přes 50 000 lidí. Hlavním řečníkem byl Adolf Hitler. 1.kvěna 1923 uspořádal šéf NSDAP v Mnichově ozbrojenou demonstraci svých přivrženců aby narušil prvomájové oslavy. Hitler tvrdil, že se chystá levicový puč, a on, že mu chce svými oddíli zabránit. Hitlerovi přívrženci byli však odzbrojeni  bavorskou zemskou policií a příslušníky říšské armády v záloze. Zda se chtěl Hitler pokusit již tehdy o puč, je nejasné. Jeho akce však nebyla nijak potrestaná.  

Skoro přesně za rok 8. - 9. listopadu 1923 se A. Hitler skutečně pokusil o puč a nacistický státní převrat, známý jako Pivní puč. Odehrál se v Mnichově od večera 8. listopadu do ranních hodin 9. listopadu 1923.

8. listopadu 1923 nechal A. Hitler obklíčit měšťanský pivovar Bürgerbraukeller, kde se konala schůze představitelů bavorských elit (Gustav von Kahr, Otto von Lossow, Hans von Seisser). Hitler se po boku generála Ericha Ludedorffa zúčastnil schůze, a když Kahr začal s projevem, vrhl se Hitler k pódiu s vytaženým revolevrem a do pivovaru vtrhla jeho jednotka, která čekala na povel. Během chvilky získal Hitler podporu davu, ale hlavní vůdce se mu nepodařilo získat na svou stranu, ani pomoci slibů, lichotek a hrozeb. Se zfanatizovaným davem vyrazil do ulic Mnichova, kde se mu postavila policie. Hitler vyhrožoval zastřelením rukojmí, a tak velitel policie raději ustoupil. Pochod pokračoval, ale do cesty se mu postavil Michal von Galin, který vedl "zelené policisty", který nevyjednával a rovnou vydal rozkaz k palbě. Výsledkem bylo 16 mrtvých, a řada zraněných. Ludendorf byl zatčen. Hitler uprchl. Byl zadržen o dva dny později a postaven před soud.

Místo pěti let si odseděl pouhých devět měsíců. Ve vězení nelenil, a za pomocí Rudolfa Hesse sepsal Mein Kampf - bibli nacistů. První svazek věnoval památce padlým pučistům, kteří byli v dobách třetí říše uctívaní jako mučedníci.

Dobré spaní, a zítra u dalšího pokračování