Zločinné ideologie 20. století: komunismus a nacismus VI.část

Prvního září 1939 německým napadením Polska začala II. světová válka, což (doufám) ví každý žák základní školy. Poláci se urputně bránili 1,8 milonů vojáků, tři tisíci tankům a dvou tisícům letadel. Polsko mělo jeden milion vojáků, sedm set letadel a čtyři sta tanků.

Už z tohoto počtu bylo jasné, kdo bude vítězem. Poláci, i když urputně bojovali, ustupovali. A v době kdy  wehrmacht obklíčil Varšavu a blížil se ke Lvovu; Polákům, bez varování, vpadla do zad Rudá armáda a bez odporu obsadilo zbytek Polska.

I když to Rusko nerado slyší, šlo v podstatě o čtvrté dělení Polska; a vždy u toho bylo Rusko a Prusko (Německo). V průběhu boje zahynulo 70 tisíc polských vojáků, 90 tisíc uprcho a 550 tisíc padlo do německého a sovětského zajetí. Německých vojáků padlo 10 tisíc. Sověti neměli žádné ztráty (aspoň není známo).

Z 550 000 zajatců padlo do sovětského zajetí 230 000 polských vojáků, z nichž přežilo pouhých 5 000; ostatní zmizeli v Gulagu. Celkově bylo deportováno do SSSR 1 646 000 Poláků: mužů, žen i dětí

Desátého října 1939 podepsala SSSR s Litvou smlouvu o vzájemné pomoci, přičemž Litvě postoupila Vilnus. 28. října Sovětský svaz vypověděl sovětsko-finskou dohodu o neútočení a pouhé dva dny poté, bez vypovězení války, jednotky Rudé armády překročily finské hranice: vypukla sovětsko-finská válka.

Začala leteckým útokem na Helsinky, ostřelováním jihofinského pobřeží a útokem 27 sovětských divizí, podporovaných silnými tankovými svazy a dělostřelectvem.  23. prosince 1939 zahájila finská armáda protiofenzivu proti Rudé Armádě. Jenomže čistky a popravy v Rudé armádě se projevily. V Polsku Rudá armáda v podstatě  nebojovala, pouze zabírala území, proto si asi Stalin myslel, že Finsko rychle dobude. Jenomže ouha. Podceňované Finsko 9. ledna zničilo v karelských lesích 66. střeleckou divizi a 19. ledna donutilo sovětská vojska u města Sallo k ústupu. Odvetou Rudé armády byly letecké civilní cíle. Letecký útok na město Rovaniemi byla ukázka brutality sovětské agrese vůči Finsku. Jakoby si z toho útoku vzali příklad Němci, kteří osmého února 1940 bombardovali belgické město Limoges.

Prvního února Rudá armáda zahájila protiofenzívu a poslední den v únoru se ji podařilo prolomit pásmo Mannerheimovy linie. Díky omilostnění deseti tisíce důtojníků se Rudé armádě podařilo dvanáctého března dobýt Vyborg, po kterém byla podepsána mírová smlouva. Finům nepomohli ani dobrovolníci z Dánska, Švédska a Norska. Finsko podpisem mírové smlouvy ztratili 40 000 km2 svého území a bylo nuceno pronajmout SSSR na 30 let poloostrov Hankö. Změny hranic se dotkli 11% Finů, kteří ztratili domovy a museli se odstěhovat často do velmi vzdálených oblastí.

Třetího března 1940 na Berijův návrh politbyro rozhodlo "udělit nejvyšší trest" všem zajacům v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškovsku a také 11 000 Poláků, kteří se nacházeli ve vězeních v západních okresech Běloruska a Ukrajiny. Oni všichni, jak tvrdil, v podstatě pravdivě - Berija, "jsou zatvrzelí nepřáteli sovětské vlády bez naděje na nápravu". Od 3. dubna do 13. května byli zajatci po skupinách odváženi z táborů. Z Kozelka (4404) byli pořeváženi do lokality Katyň, kde byli nad hromadnými hroby zabíjeni střelou do týla. Zajatci ze Starobělska (3896) byli zabíjeni v zařízeních NKVD v Charkově. Vězni ze Staškova (6287) byli zabíjeni v budově NKVD v Kalininu (dnešní Tver). Celkem bylo povražděno 14 587 osob. Devátého června hlásil zástupce velitele NKVD Vasilij V. Černyšev, že tábory jsou připravené na příjetí nových zajatců.

Devátého dubna 1940 napodobil Hitler Stalina a napadl Dánsko a Norsko. Šokovaná dánská vláda, která uvěřila německým ujišťováním o míru a nevěřila britským varováním, kapitulovala bez boje. Zcela jinak se k útoku postavili Norové; kladli zoufalý odpor celý měsíc. Němci nelenili a hned 10. května napadli Belgii, Nizozemsko a Lucembursko, při tom těžce bombardovali Rotterdam s devítisty lidských životů. 19. května kapitulovalo Nizozemsko, 28. května Belgie. A když už byl wehrmacht tak rozjetej, pokračoval do Francie a netrvalo dlouho a 22. června  v Compiégne, ve vagóńu, v kterém Němci podepsali kapitulaci v roce 1918, podepsala v roce 1940 pro změnu kapitulaci Francie.

17. června 1940  Vjačeslav Molotov vyjádřil německému velvyslanci "nejvřelejší blahopřání sovětské vlády k  zářnému vítězství německého wehrmachtu". SSSR, díky "smlouvě" využila situace a rozhodla se, v rámci své představy o míru, navrátit do své náruče území o která přišla díky brestlitevskému míru a dala Litvě, Estonsku a Lotyšsku ultimátum, aby ve dnech 14. až 6. června přetvořily své vlády v "lidové vlády" s účastí komunistů. Navíc SSSR požadoval "souhlas s neprdleným vstupem sovětských vojsk k obsazení nejdůležitějších center..., aby se zaručilo provádění smlouvy o pomoci a zabránilo všem incidentům".

V praxi to znamenalo okupaci: 15. června sovětská vojska obsadila Litvu, a 17 června Lotyšsko a Estonsko. Koncem června předal SSSR Rumunsku 24hodinové ultimátum, v kterém požadoval odstoupení Besárabie a severní Bukoviny. (Na námitky německé vlády se SSSR zřekl toho, aby požadoval i odstoupení jižní Bukoviny). Rumunsko poslechlo a 28. června obě územní obsadila Rudá armáda.

Od července 1940 do června 1941 byli zlikvidovány tisíce Poláků, Ukrajinců a příslušníků pobaltských národů. Později se sovětská propaganda usilovně snažila připsat tyto zločiny wehmachtu a gestapu (týká se to především případů ve Lvově, kde příslušníci NKVD 3. července 1940 zlikvidovali 4000 osob a Katyně)

Zatrímco Evropa krvácela, dodal předvoj "světového dělnictva - komunismu" SSSR od února do srpna 1941 Německu 342 082 t obilí; ropné produkty 184 424 t; manganovou rudu 27 100 t atd.

Prvního srpna 1940 vydal Hitler směrnici č. 17 k zesílení leteckých útoků na Velkou Británii a energečtějšímu vedení námořní války, a k 17. srpnu nařídil totální blokádu Velké Británie. V té době byla Velká Británie jediná evropská země která Hitlerovi kladla odpor. (Ale taky vojáci poražených států Poláci, Čechoslováci, Norové, Belgičané, Francouzi atd.) nakonec 17. září 1940, po zjevných neúspěších v letecké bitvě o Británii, rozhodl odložit operaci Lvoun. Bitva o Británii byla ukončena.

V listopadu 1940 zřidili nacisté Varšavské ghetto. V únoru 1941 žilo na malém prostoru za nepředstavitelných podmínek kolem 400 000 Židů. Rozmáhaly se tam nemoci a týdně umíralo hlady na 400 Židů.

Podobná situace byla v dalších ghettech, která Němci zřídili v mnoha polských městech. A i to bylo nacistům málo. 22. února 1941 opět snížili denní příděl chleba na pouhých 85 gr.

Další fáze války započala na Balkáně. Německo  6. dubna 1941 zahájilo útok na Jugoslávi a po jejím dobytí napadlo Řecko.

Třináctého dubna 1941 podepsala SSSR s Japonském pakt o neútočení, přičemž  si navzájem uznaly své zájmové sféry v Mandžusku a Vnějším Mongolsku. Díky tomuto paktu mohl Sovětský svaz přesunout část vojsk z Dáleného východu k západním hranicím SSSR.

22. června začal útok Německa na SSSR. Britská vláda vydala prohlášení, že bude podporovat SSSR ve válce proti Německu. (Zajimavé: "imperialistická" země vyhlásila podporu. Komunistické SSSR, dle stalinovské ústavy, nejdemokratější země světa, ani nevzdechla a okupovalo okolo co se dalo a Británii ve válce nepomohla.)

Do té doby SSSR bohatě dodávala Německu vše potřebné pro vedení války. Nyní už nemusela - němečtí nacisti si všechno snažili brát sami; a Stalinovi nezbylo než se 1. července obrátit na USA  s prosbou o válečný materiál a s prohlášením že je připraven zaplatit. 

V pobaltských státech, a i na Ukrajině, velká část obyvatel vítala vojáky wehrmachtu jako osvoboditele od sovětské okupace. Vystřízlivění přišlo brzo. Jeden totalitní systém, nahradil druhý. Obě sebou nesla smrt a utrpení. První zabíjel z třídních důvodů, druhý z rasových důvodů.

Sedmého července 1941 vypuklo, pod vedením komunisty Tita, povstání v Jugoslávii.

V září 1941 vyzkoušeli nacisti v Osvětimi novou metodu likvidace vězňů - plyn cyklon B. Vrchní velitelství wehrmachtu vydalo 8. září tajné nařízení, které nařizovalo zlomit jakýkoliv odpor zajatců pomocí zbraní. Když padl Kyjev a skončili obkličovací boje (24. září) padlo do zajetí 665 000 sovětských vojáků. Většina z nich přišla o život - vyčerpáním, hladem, nemocemi, špatným zacházením. Po pádu Kyjeva došlo k velkému požáru města. Ze založení požáru byli obviněni místní Židé.

Proto byli shromáždeni, odvezeni za město k Babímu Jaru, a zde 29. září hromadně postříleni komandem SS. Židé se museli svléknout do naha a lehnout si obličejem k zemi a poté byli stříleni zezadu. Ti kteří přišli později, si museli lehnout na mrtvoly a očekávat smrtelnou ránu. Hrůzná jatka trvala dva dny. Poté byli zahrabáni do hromadných hrobů. Popravě padlo za oběť přibližně 35 000 Židů. V září Wilhelm Keitel vydal rozkaz, podle něhož mělo být na okupovaných územích SSSR za smrt každého německého vojáka "zastřeleno 50 až 100 komunistů". Příští měsíc - v říjnu začali deportace evropských Židů do vyhlazovacích táborů.

Dvacátého ledna 1942 se v Berlíně - Wansee, za předsednictví Reinharda Heydricha, konala konference předních německých stranických i státních činitelů. Tématem bylo "konečne řešení" židovské otázky - čili likvidace Židů. Ta v podstatě už probíhala. Například operační skupina A působící v SSSR v oblasti armád Sever popravila do listopadu 1941 136 421 Židů; operační skupina B v oblasti skupiny armád Střed zlikvidovala 45 467 židů; operační skupina C v oblasti skupiny armád Jih popravila 95 000 Židů a operační skupina D na Krymu zahubila 92 000 Židů.

Na konferenci Heydrich prohlásil, že "řešení židovské otázky" spadá napříště do výlučné kompetence SS a SD - tedy Himmlera a Heydricha. Na otázku co s nimi na východě, odpověděl Heydrich stručnou větou: "Führer vydal rozkaz k fyzické likvidaci Židů".  Bylo rozhodnuto - Židy čekala smrt v plynových komorách koncentračních a vyhlazovacích táborů. Přesné počty nelze zjistit; odhady zachycují spíše spodní hranici počtu obětí:

Osvětim  3 000 000 osob, Treblinka 750 000 osob, Bergen - Belsen 600 000 osob, Chelmno 300 000 osob, Majdanek 250 000 osob, Sobibor 250 000 osob.    

26. dubna 1942 na svém zasedání poskytl říšský sněm Adolfu Hitlerovi jako "nejvyššímu zákonodarci" plnou volnost rozhodování. Dvanáctého května 1942 se uskutečnilo první hromadné vyhlazení Židů v Osvětimi pomocí plynu (o život přišlo 1500 lidí)

I Čechoslováci si vzchopili, a uskutečnili atentát na hlavního tvůrce "židovské otázky" Reinharda Heydricha. V odvětě byli vypáleny Lidice a Ležáky.

V říjnu 1942 byl popraven sedmnáctiletý německý mladík za poslouchání zahraničního rozhlasu. K dalším "zločinům", které nacistické úřady přísně trestaly, patřil mimo jiné i poslech swingové hudby. (vzpomeňme si jak to u nás bylo s rokenrolem). Ten samý měsíc Hitler prohlásil na velkém shromáždění v berlínském Sportpalastu, že německý voják nikdy neustoupí.

Osmého listopadu pronesl Adolf Hitler výroční  projev v mnichovské pivnici. Mimo jiné prohlásil: "Přestávám zásadně vždy teprve pět minut po dvanácté!" A Stalingrad je náš!" Pár dní po Hitlerových nabubřelých projevech Rudá armáda obklíčila u Stalingradu Paulusovu armádu. A 2. února 1943 se stalo to, co Hitler považoval za nemožné - německá vojska u Stalingradu kapitulovala. Z 270 000 německých vojáků, kteří bojovali u Stalingradu, bylo 34 000 zraněných a 7000 specialistů bylo letecky evakuováno. Padlo 150 000 německých vojáků, dalších 91 000 vojáků, z toho 2 500 důstojníků včetně 24 německých a rumunských generálů se vzdalo a odešlo sužováno vyčerpáním a zimou do zajetí. Cestu do tábora nepřežilo 40 000 mužů, a jen 6000 německých vojáků se deset let po válce vrátilo zpět do své vlasti.

Nyní trochu odbočím. Měl jsem příležitost s jedním navrátilecem dělat na stavbě betonárky v Řeporyjích. Jako sudetský Němec - říšský občan, musel narukovat do wehrmachtu. Jako kulometčík Paulusovy armády se dostal až k Stalingradu. Nikdy o tom nemluvil, až jednou v zimě, po pár pivech a rumech se, se svou typickou německou češtinou, rozpovídal: "Kdy bude útok jsme věděli předem podle smradu samohonky...Střilel jsem jako zběsilej. Přede mnou rostla hromada mrtvol, a přes ní lezeli další a další. Bylo to k zešílení...Byla taková zima, že jsem občas musel spustit kulomet, abych se mohl ohřát o teplou hlaveň. Házeli nám z letadel dámské kožichy, do kterých byl problém se dostat. Čaj co nám donesli v lorně, byl zmrzlej, ani bajonet byl se nedal vydloubnout." Jaké to bylo v zajetí nikdy neprozradil. Vrátil se padesátémšestém roce a nikoho z rodiny nenašel. Zůstal, pracoval jako ve Stalingradu na stavbách, a bydlel na ubytovnách. Zmiňuji se o tom, protože zde je i vidět ruské heslo: "Nás mnogo." Lidský život pro Stalina něměl žádnou hodnotu. Ne nadarmo prohlásil: "Smrt jednoho člověka je tragédie: Smrt milionu je statistika." Zároveň si vzpomínám na knihu od Viléma Sachra "Dukla bez legend", kterou se mi podařilo v sedmdesátém roce přečíst na vojně, než skončila ve stoupě, jako nevhodná. (Oproti nacistům se u nás knihy nepálili - ale pouze šrotovali). Vilém Sacher zde popisuje nesmyslné oběti vojáků na Dukle. Za to byl pronásledován a pak hrdina od Dukly, podepsal Chartu 77. 

V roce 1943 Stalin prohlásil, že SSSR nese hlavní zátěž války, protože chybí druhá fronta. Přitom asi zapomněl, že do doby napadení SSSR nesla tíhu války pouze Velká Británie, zatímco SSSR dodávala agresorovi vše potřebné co k válce potřeboval, a ještě napadl šest států (Polsko, Finsko, Lotyšsko, Litvu, Estonsko, Rumunsko) I v té době byla druhá fronta: bojovalo se v severní Africe, Asii (Barma a spol.) a v Tichomoří.

18. února 1943 v berlínské paláci Sportu, žádá  Goebbels v plameném projevu "totální válku".

Dává svým posluchačům deset otázek: "Za prvé...ptám se vás: Věříte s Vůdcem a s námi v konečně vítězství německého národa?... Za druhé...ptám se vás: Jste připraveni následovat Vůdce a stát jako falanga vlasti za bojující německou armádou...Za třetí...ptám se vás: Jste vy a německý národ rozhodnuti, jestliže to nařídí Vůdce, pracovat deset, dvanáct, a když bude potřeba, i čtrnáct a šestnáct hodin denně a obětovat i poslední pro vítězství? Za čtvrté...ptám se vás: Chcete totální válku? Chcete ji, když bude třeba, totálnější a radikálnější, než si ji dnes umíme vůbec představit?" (zkráceno) Projev byl přerušován nadšenými výkřiky a poleskem. Z rozhlasu, který projev přenášel, bylo slyšet ještě půl hodiny frenetický potlesk davu.

Takže dobré spaní, a zítra u dalšího pokračování.