Zločinné ideologie 20. století: komunismus a nacismus IX. část

Komunisté postupně - za pomoci sovětských poradců - upevňovali svou moc. Nejdříve likvidovali opozici. Poté co ji zlikvidovali, začali likvidovat sami sebe - své nejvěrnější, ty co za ně dělali špinavou práci. Začalo období politických procesů. 

Mnozí z předních maďarských komunistů a zakladatelů strany, kteří hledali útočiště v Sovětském svazu, zahynuli při Stalinovských čistkách. Najdeme mezi němi nejméně šestnáct bývalých členů ústředního výboru. Byl mezi nimi i Béla Kun (jak už jsem psal). Krátce poté, co v červnu 1937 Stalin zatelefonoval Kunovi a nařídil mu, aby popřel trvrzení západního tisku, že byl zatčen (což Kun okamžitě udělal), ho nechal Stalin zatknout. Poslední slova, která pronesl ke své ženě, zněla : "Nedělej si starosti. Nějaké nedorozumnění. Vrátím se domů za půl hodiny." Nevrátil se. V roce 1939 po mučení a "doznání" byl popraven.

V roce 1944, kdy Maďarsko osvobodila Rudá armáda, žili pouhé tři tisícovky maďarských komunistů. Ke konci války jich bylo 150 000 a v březnu 1947 650 000. Zpočátku zahrnovala Národní fronta nezávislosti - Maďarskou sociálně demokratickou stranu, Malorolníckou stranu a Národní rolnickou stranu spolu s Komunistickou stranou. Stejně jako se voce 1948 spojila Polská socialistická strana s komunisty, Rumunská sociální demokracie s komunisty či u nás, kdy se spojila sociální demokracie s komunisty (ne nadarmo je v dnešní ČSSD převaha bývalých členů KSČ), tak se v roce 1947 spojila Maďarská sociální demokracie s komunisty. Z prvních maďarských voleb v listopadu 1945, které proběhly poctivě, vyšla vítězně Malorolnická strana. Další volby se konaly v roce 1947, tentokrát už byly zmanipulované. Komunisté získali méně než 23% hlasů (a za to vděčili odevzdáváním více volebních lístků do uren jedním voličem), ale stali se nejsilnější stranou díky levicovému bloku, který komunisti vedli a získali s ním získali 43,5% hlasů. Dále jim napomohlo spolknutí sociálních demokratů. Díky tomu počet členů komunistické strany přesáhl milion členů a dosáhl 12% z celkového počtu obyvatelstva. Ve volbách v roce 1949 se už volila společná kandidátka, kdy komunisté šli pod názvem Maďarská dělnická strana a dostala 95,6%.

Sovětská armáda po válce v Maďarsku zůstala a určovala mocenský vývoj. Ti co přežili v Moskvě Stalinovy čístky stanuly v čele strany: Matyás Rákosi, Erno Gerö a Imre Nagy. K nim se připojili ti kteří za války zůstali v Maďarsku János Kadár a Lászlo Rajk (viz foto). Rákosi uplatňoval "salámovou taktiku" odřezáváním jednoho politického oponenta po druhém od moci. Postupně dostal pod komunistickou kontrolu všechny ministerstva. Ale především si od samého počátku zajistil (jako všude) ministerstvo vnitra.

Ihned po volbách v roce 1945, kdy vyhrála volby Malorolnická strana s 57%, stala se objektem ministrstva vnitra vedené komunistou Lászlem Rajkem, které oznámilo odhalení "protistátního spiknutí", do kterého, jak jinak, měla být zapletena i vítězná strana. Policie zatkla ministra a některé poslance. Dva roky po válce byla strana "dekapitována a zdecimována".  Odměnou Lászlovi Rajkovi (jak bývá u komunistů zvykem), byla odměna v podobě uvěznění. Rajk byl zadržen v květnu 1949, mučen a zároveň vystaven svými bývalými soudruhy z vedeni nátlaku: jestliže "pomůže straně", bude odsouzen, ale nikoliv popraven. A opět, jak je u komunistů zvykem, slovo nedodrželi. Rajk přistoupil na doznání, které odříkal před soudním tribunálem a v němž těžce obviňoval Tita a Jugoslávce jako "nepřítele lidových demokracií". Rozsudek z 24. září byl neúprostný: Lászlo Rajky, Tibor Szönyi a Adreás Szalai byli odsouzeni k trestu smrti. V dalších procesech bylo popraveno dalších šedesát osob. Jednalo se o první proces ve východní Evropě, kdy komunisti poslali na smrt komunisty. Na základě výpovědí v tomto procesu následovayi další procesy v ostatních komunistických zemích (u nás šlo o proces se Slánským).

Po stalinistovi Rákosim, který byl po smrti Stalina Moskvou nařčen s podpory kultu osobnosti, se novým premiérem stal Imre Nagy.(viz foto)

Ale Rakosi se nevzdal. Po té co v roce 1955 Nagy veřejně hovořil "o možnosti Maďarska přijmout status neutrality podle rakouského vzoru", získal Rákosi převahu a s požehnáním Moskvy (která vždy rozhodovala o vládcích ve svém pašaliku), byl na jaře 1955 Nagy odvolán. V březnu 1956 byl Rákosi nusen rehabilitovat L. Rajka. Po událostech v polské Poznani, dostali sověti strach a 18. července donutila Moskva Rákosiho odstoupit. 6. října 1956 se uskutečnil oficiální pohřeb L. Rajka a jeho společníků. Celý akt byl spíše pojat jako politická akce. Začalo se hovořit o návratu Imrea Nagye do fukce. Iniciativy se chopili především studenti, kteří připravili na 23. října mohutnou demonstraci. Studenti formovali své požadavky. Mimo jiné svobodné volby a odchod sovětských vojsk z Maďarska.

Vypukly nepokoje. Nepomohlo ani povolání Nagye. Demonstranti nabývali na síle a získali dokonce z místních kasáren zbraně. V té chvíli se sešla část vedení komunistů se sovětským velvyslancem Andropovem (později šéf KGB a SSSR). Zároveň byla Moskva požádána o zásah. Za šéfa strany byl dosazen János Kádár. Aby byla dána sovětskému zásahu legitimita, byl 24. října sepsán " zvací dopis" (že by pragováci?). Nagy odmítl dodatečný dopis podepsat.

Sovětská armáda zasáhla 24. října v Budapešti. Tvrdé boje trvaly do večera 6. listopadu, ale některá centra odporu, především v dělnických čtvrtích, odolávala až do 14. listopadu, kdy byla poražena i skupina povstalců v horách Mecsek. 

Bez ohledu na vývoj rozhodla Nagyova vláda 30. října o likvidaci systému jedné politické strany a požádala o stažení sovětských jednotek. Prvního prosince Nagy vyhlásil maďarskou neutralitu - což se rovnalo vystoupení z Varšavské smlouvy, to sověti nemohli dopustit. Velitelem nového útoku se stal osvoboditel Prahy - Koněv. Ozbrojená střetnutí opět propukla. V Salgótarjánu bylo 8. prosince zabito sovětskými a maďarskými jednotkami 131 osob. Během bojů bylo zabito 3000 osob, z toho dvě třetiny v Budapešti, a téměř 15 000 osob bylo zraněno. Ztráty druhé strany sovětské a maďarské armády a ministerstva vnitra bylo 350 osob, z toho 37 příslušníků tajné policie, policie a armády bylo zastřeleno nebo lynčováno. 300 000 lidí emigrovalo. Při následujících čístkách bylo popraveno dvě stě lidí. Vznikla nová vláda pod vedením Jánose Kadára. Jeho následující politika byla později označována za "gulášový socialismus".

9. června 1958 byl nad Imre Nagyem a dalšími třemi vynesen rozsudek smrti za to, že odmítli uznat sovětskou intervenci.

Komunisté v Polsku byli (v podstatě Stalinem zlikvidováni) bezvýznamnou skupinou a neměli nejmenší naději dostat se k vládě demokratickou cestou. Vztah vůči nim byl o to negativnější, že valná část Poláků byla tradičně nedůvěřivá či nepřátelská vůči Rusku (SSSR). V období po roce 1944 propukla na polském území velmi intenzivní partyzánská válka proti komunistům a SSSR. Výsledkem bylo 8700 obětí. V dubnu až červenci 1945 byla v rámci akce "Wisla" vysídlena celá ukrajinská populace (asi 140 000) a pečlivě rozptýlena po oblastech osídlených dříve Němci. 

Pod sovětským patronátem byla za války vytvořena nová strana. Zpočátku se nazývala Polská dělnická strana, později se z ní stala Polská sjednocená strana (PSDS). Do čela strany byli dosazeni dva komunisté, kteří většinou byli buď ve vězení v Polsku nebo seděli v Moskvě: Boleslaw Bierut a Wladyslaw Gomulka (viz foto). V lednu 1945 měla strana 30 000 členů. Koncem roku 210 000 a v lednu 1947 měla strana už víc jak 500 000 členů. Jako všude jinde, část obyvatelstva tušíc kdo bude vítězem se rychle, s vědomím rychlého kariérního postupu, přidala k vítězům. Změna polských hranic dala komunistům do ruky jednu vysokou kartu - garantem území, které zabrali Němcům, byl Sovětský svaz. Volby se konaly v roce 1947. Ale než k volbám došlo bylo pozatýkáno tísíce členů Rolnické strany, včetně 142 kandidátů do parlamentu. Na podzim byl zatčen i vůdce Rolnické strany Mikolajczyk.

V roce 1952 bylo v Polsku 49 500 politických vězňů. I na Gomulka se dostalo. Byl označen za reakcionáře a vyhnán ze strany. 28. června 1956 vypukl v Poznani první masový protest proti komunistické vládě.

V dopoledních hodinách se před sídlem městského národního výboru shromáždilo cca 100 000 demonstrantů, kteří žádali snížení cen a zvýšení platů. Poté se větší část vydala směrem k věznici, kterou obsadila, osvobodila 257 vězňů a začala ničit její zařízení a pálit dokumenty. Komunisté povolali na pomoc bezpečnostní složky a armádu. Proti demonstrantům nastoupilo 10 000 vojáků a příslušníků státní bezpečnosti s asi 360 tanky a 30 obrněnými transportéry.

Během noci a příštího dne povstání krvavě zlikvidovali. Uvádí se, že během akce přišlo o život 57 až 78 civilních osob a osm příslušníků bezpečnostních sil. Zraněno bylo 600 osob na obou stranách. Několik stovek lidí bylo zatčeno a s několika  desítkami byli uskutečněny procesy. Po smrti Bieruta byl Gomulka rehabilitován a v říjnu1956 byl dosazen do nejvyšší funkce, kde vydržel do roku 1970.

V březnu 1968 proběhly studentské stávky a demonstrace. Bylo zatčeno 2 700 osob a cca 100 jich skončilo před soudem. Dramatičtější situace nastala v prosinci 1970, kdy přišlo nečekané zdražení masa, mouky a dalších věcí denní potřeby. V Gdaňsku a dalších pobaltských městech propukly protesty. Mezi požadavky byl odchod komunistických funkcionářů včetně Gomulky. Protesty byly brutálně potlačeny armádou a polskou lidovou milicí (Milicija Obywatelska). Během represí bylo zabito nejméně 39 osob: 1 v Elblagu, 6 v Gdaňsku, 16 ve Štětíně a 18 v Gdyni. Zraněno bylo 1164 osob a zatčeno 3000. Na straně armády a milice bylo několik zraněných. Poté odstoupil se své funkce Gomulka a nastoupil Edward Gierek.

V létě 1980 se dala do pohybu nová stávková vlna, která žádala zastavení růstu cen, zvýšení platů, výstavbu bytů, volné soboty, propuštění politických vězňů, právo na stávku a nezávislé odbory. Stalo se - byla založena nezávislá odborová organizace Solidarita. Už v říjnu 1980 zahájilo ministerstvo vnitra spolu s generálním štábem přípravy na vyhlášení vyjimečného stavu, což velmi tvrdě vyžadovala Moskva. Zároveň začalo ministerstvo vnitra infiltrovat Solidaritu (v létě 1981 bylo jen v samotné Varšavě asi 2 400 tajných spolupracovníků).

Jednalo se o obrovskou policejně-vojenskou operaci. Do přímých akcí bylo zapojeno 70 000 vojáků, 30 000 policistů, 1 750 tanků, 1 900 obrněných vozidel, 9 000 nákladních automobilů, několik desítek vrtulníků a transportních letadel. Bylo vyhlášeno stanné právo: byly vypnuty telefony, uzavřeny hranice i benzinové pumpy. K opuštění bydliště bylo nutné povolení. Byla zavedena policejní hodina. Zavedena cenzura poštovního styku.

Úder z 13. prosince 1981 byl účinný: do deseti dnů byly zlikvidovány všechny stávky. Zabito bylo 14 lidí, raněných bylo několik stovek a uvězněno cca 4 000 stávkujících. I poté docházelo k únosům při kterých umírali odpůrci komunistů (student gymnázia Grzegorz Przemy, kněz Jerzy Popieluszka)

Konflikt mezi státní mocí, reprezentované generálem Jaruzelským, a odbojem vedeným podzemní Solidaritou trval až do roku 1989, kdy opět došlo k mohutným stávkám, a kdy polské státní vedení uznalo Solidaritu. Na základě "Dohod kulatého stolu" vyhlásilo svobodné volby, které se uskutečnily 4. června 1989. V nich utrpěli komunisté drtivou porážku! 

Státní útvar, který se stal samostatným Východním Německem známým jako Německá demokratická republika (NDR), začínal jako sovětská  zóna Německa. Šlo o tu část země, které okupovaly sovětské jednotky, a proto připadlo pod sovětskou kontrolu. To znamenalo, že ji spravovali němečtí komunisté, které vybralo sovětské vedení, aby plnili jejich příkazy.

Komunisté, s německou důkladností, zde začali budovat širokou základnu, v níž zpočátku mnoho z těch kdo byli dosazeni do politických funkcí, jako například starostové velkých měst, patřili k sociálně demokratické straně, nebo se jednalo o významné místní osobnosti s liberálními názory. Na tyto občany, kteří často do svých funkcí nastoupili v dobré víře, však ve všech případech dohlíželi spolehlivý komunisté /např. jako místostarostové), kteří měli zajistit, aby nedošlo k něčemu, co by odporovalo dlouhodobým zájmům komunistů.

Manifest komunistické strany z června 1945 byl sepsán v úmírněném tónu, nevolal ani po socialistickém hospodářství, ani po státu jedné strany. Obsahoval dokonce podporu naprostému a neomezenému rozvoji svobodného obchodu a soukromého vlastnictví. Ve světle událostí působil mnohem méně oddaný socialismu než program Sociálně demokratické strany Německa.

Vrcholné vedení Německých komunistů, zvláště Walter Ulbricht a Wilhem Pieck, jednalo ve shodě se Stalinem jak v otázkách taktiky, tak dlouhodobé strategie. V ideálním případě si obě strany přály vznik jednotného Německa - nebo aspoň sjednoceného Berlína - samozřejmě pod kontrolou komunistů. A jako v jiných státech pod sovětským vlivem (jak už jsem se zmínil) se v dubnu 1946 spojili komunisté se sociální demokracií a vznikla Sjednocená socialistická strana (SED). Bez ohledu na sloučení se ve volbách v roce 1946 SED nepodařilo zabezpečit si v jakémkoliv kraji  většinu. V Berlíně, kde přítomnost ostatních mocností umožnila volební soutěž těm socialním demokratům, kteří zůstali nezávislí (SPD), získala SPD 48,7% proti pouhým 19,8% SED, což znamenalo třetí místo.

V březnu 1948 ztroskotalo jednání mocností a Sovětský svaz  opustil Spojeneckou kontrolní radu. V červnu 1948 byla v západních okupačních zónách provedena měnová reforma. Na to reagoval Sovětský svaz také měnovou reformou, a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny začal fungovat letecký most. Od začátku blokády do jejího skončení v květnu 1949 se uskutečnilo přibližně 227 000 přeletů. V létě 1949 byla na území západních okupačních zón Německa vytvořena Spolková republika Německo a srpnové volby přivedly do křesla prvního kancléře země Konráda Adenauera. NDR byla založena v říjnu 1949, a v únoru 1950 vznikla organizace, které bylo umožněno rozrůst se do mimořádných rozměrů a stát se známou pod jménem Stasi.

Podle nových studií bylo v letech 1945 až 1950 internováno Sověty 122 000 osob. Z nichž 43 000 osob zemřelo ve vězení a 756 bylo odsouzeno k smrti. Samo vedení SED vedlo represe, které postihlo 40 000 až 60 000 osob.

Už v roce 1952 vypukla v Magdeburgu první dělnická stávka. V dubnu 1953 stávkovali dělníci za zlepšení špatných životních podmínek a proti oficiálně šířeným lžím o udajně rostoucí životní úrovni. Nespokojenost s režimem se projevovala i úprkem lidí na západ. V roce 1951 to bylo 166 000 lidí, v roce 1952 182 000 lidí a v roce 1953 to narostlo na 225 000 lidí, kteří z komunistického ráje uteklo.

Dopoledne 16. června 1953 se na staveništi 40. bloku východněberlínské Stalinalee shromáždil průvod demonstrantů. S transparentem "Konec zvyšování norem!" zahájilo tři sta stavebních dělníků svůj pochod. Bezprostředním iniciátorem pochodu bylo oznámení vlády, že hodla zvýšit pracovní normy o 10%, ale při zachování stejného platu. Postupně se k nim připojilo dalších 1700 lidí. Průvod se přesunul k budově odborů. Když demonstrující narazili na zavřené dveře, pochodovali k budovám ministerstev na Liepziger Strasse. Rozhořčení davu, který se mezitím zpětinásobil, se ještě zvýšilo, když se s nimi nikdo nechtěl bavit. Nakonec se před nimi objevil ministr průmyslu. Pokusil se k nim promluvit, ale byl překřičen. Dav začal žádat odchod vlády.

Dělníci začali organizovat stávkové výbory, které společně vznesly svůj hlavní politický požadavek: sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb. Na to 17. června v 13 hodin reagoval sovětský velitel města generálmajor Dibrov vyhlášením válečného stavu. Sovětské tanky obsadily střed Berlína (Nastala i situace, kde hlavně sovětského tanku byla pár metrů od amerického tanku). Povstání bylo rychle potlačeno. Poslední akce nepokojených občanů byly zaznamenány ještě v červenci a došlo k nim v celkem 500 městech a obcích. Výsledkem bylo nejméně 51 mrtvých, a do 30. června 6171 zatčených a dalších 7000 osob po tomto datu.

Na počátku 60.let byla NDR postavena před problém emigrací přes Berlín. Utíkali nejenom Němci, ale i jiní obyvatelé socialistických zemí. Pod tlakem Moskvy a ostatnícih socialistických zemí se vedení NDR rozhodlo postavit neproniknutelnou zeď. Brzy ráno 13. srpna 1961 obsadila armáda a policie hranici mezi Západním Berlínem a východním Berlínem. Nejdříve postavili "zeď" z ostnatého drátu. Teprve o tři dny později byl drát nahrazován zdí. Po skončení výstavby, měla zeď délku 165 kilometrů. Během prvních dnů došlo k desítkám dramatických pokusů o útěk. K prvnímu případu zatřelení utečence došlo už 24. srpna 1961 (k poslednímu 5. února 1989!) Značný počet občanů, kteří se pokusili o útěk, často zemřelo v důsledku vykrvácení, protože východoněmecká pohraniční stráž nechala, zraněné několik hodin v oblasti strážních pásů, bez pomoci ležet. Je znám případ pětiletého chlapce, který chtěl ze Sprévy vylovit míč, které se mu tam zakutálel, přitom spadl do řeky. Za nezúčastněného pohledu strážců, ho nechali utopit.

it.

Odhaduje se, že zeď má na svědomí cca 200 obětí. Podle odhadů bylo za nepovolené opuštění republiky nebo pokus o něj, odsouzeno kolem  75 000 občanů k trestům odnětí svobody od dvou do pěti let. Kuriózní je zásah policie z června 1987 kdy zasáhla proti mladým, kteří se shromáždili u berlínské zdi, aby mohli slyšet koncert Dawida Bowieho, který měl koncert poblíž zdi v Západním Berlíně.

Jenomže se stalo s čím východoněmečtí komunisté nepočítali. Změny v Maďarsku způsobily, že přes otevřené maďarsko-rakouské hranice začali od druhého května 1989 utíkat východoněmečtí občané. Nejdřív stovka denně. Koncem srpna to už bylo 200 až 500 občanů denně.  Poté začali zaplavovat uprchlíci velvyslanectví SRN v Berlíně, Budapešti, Varšavě a Praze. 11. září povolila NDR odchod 11 000 občanům z Maďarska do Rakouska. 30. září odjelo z velvyslanctví v Praze 4000 občanů NDR. Obyvatelé NDR se přestávali bát a při oslavě vzniku NDR 7. října došlo k nějvětším protestním akcím od roku 1953. Čtvrtého listopadu  demonstrovalo v Berlíně milion obyvatel.

V noci na 10. listopadu otevřela NDR (nedorozuměním) své hranice do SRN. Berlínská zeď padla a Německo začalo se sjednocením.

Takže dobrou noc, a zítra touhle dobou u dalšího pokračování.