Zločinné ideologie 20. století: komunismus a nacismus XI.část

Komunistická propaganda nám celá léta vtloukala do hlavy, že Američané jsou viníci "zločinné války" ve Vietnamu. Jaká je pravda této kontroverzní války? Kdo chtěl pomocí síly, bez ohledu na oběti, sloučit Vietnam pod praporem

Když jsem prohlížel některé internetové stránky zjistil jsem, že na Vietnam se natolik různí názory, že někteří dokonce tvrdí, že v severním Vietnamu nebyli komunisté. Jaká je pravda? Hlavním představitelem komunistů byl  Ho Či Min (vl. jménem Nguen Tat Thanh) syn učitele francouštiny, který odjel v roce 1915 do Francie a stal se vašnivým čtenářem Marxe a obdivovatelem Lenina. V roce 1920 patřil mezi spoluzakladatele Francouzské komunistické strany. V roce 1934 odjel do Moskvy studovat a při té příležitosti se stal členem Kominterny. Krátce pobýval ve Velké Británii, USA a Číně. Po návratu do Vietnamu založil Viet Minh (Liga boje za nezávislost Vietnamu). Myslím, že je nad slunce jasné, že Ho Či Min byl komunistou. I on jako v jiných komunistických zemích se dočkal kultu osobnosti a bylo mu vystavěno mauzoleum, aby mohl být posmrtně uctíván. (viz foto)

Po porážce koloniální Francie, byl  v roce 1954, podle Ženevských dohod, Vietnam rozdělen 17. rovnoběžkou na komunistickou severní Vietnamskou demokratickou republiku (VDR) a profrancouzskou jižní Vietnamskou republiku císaře Bao Daie a pozdějšího, problematicky zvoleného, prezidenta Dinh Diema. Během 300 denního období otevřených hranic odešlo z VDR skoro 1 milion obyvatel. Zatímco na severu probíhalo rozsáhle vraždění majitelů půdy, na jihu jednotky Vietcongu (Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu) zahájily koncem padesátých letech partyzánské operace s cílem svrhnout prezidenta Diema, sjednotit zemi a nastolit socialistický režim.

O sjednocení Vietnamu silou, rozhodli komunisté ihned po vytvoření VDR. Za pomoci socialistických zemí (v roce 1954 dodaly komunistické státy přes 400 milionů USD), především SSSR a ČLR se jim podařilo rychle vybudovat silnou armádu, která byla schopna posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány Vietcongu. K infiltraci do Jižního Vietnamu používali tzv. Ho Či Minovu stezku vedoucí z VDR pohraničními oblastmi Laosu a Kambodže, které byly přes svou oficiální neutralitu plně pod kontrolou Vietnamské lidové armády (VLA). 

Válka ve Vietnamu byla v podstatě občanská válka, i když byla podporovaná ze zahraničí. Zvláště Jižní Vietnam byl podporován mezinárodní koalicí v čele USA, která nejdřívě posílala vojenské poradce. Skutečnou válku rozpoutal 2. srpna 1964 incident v Toninském zálivu, a nikdy nepotvrzený incident na tom samém místě 4. srpna. Americký kongres (vycházející z Trumanovy doktríny z 12.5.1947 "Věřím, že musíme podporovat svobodné národy, aby si samy zvolily svůj osud."), poměrem 53:2 hlasuje pro přímou intervenci USA.

Po tomto datu dochází k oboustrané bezohledné válce, která vrcholí americkým masakrem v My Lai 16. března 1968, který následoval po komunistické ofenzívě Tet. Zmasakrováno bylo až 500 obyvatel vesnice, což vyvolalo obrovskou vlnu protestů jak v Evropě, tak především v USA. Následkem protestů se USA stahují. V roce 1969 přenáší odpovědnost za bojové operace na armádu Jižního Vietnamu. V březnu 1972 severovietnamská armáda překračuje 17. rovnoběžku. Po lednové mírové dohodě (1973) konflikt formálně neexistuje. Na jaře 1975 přichází závěrečná ofenzíva VDR a má velmi rychlý průběh.

1.5. 1975 se Saigon přejmenovává na Ho Či Minovo město, a od té doby existuje jednotný komunistický Vietnam. Statisíce jihovietnamců utíká do emigrace, (aby mohli lidé utéct, schazovaly se vrtulníky do moře, aby na letadlovou loď mohly přistát další -viz foto) část se jich utopí na vratkých plavidlech, které je mají dopravit do bezpečí. Spolupracovníci USA jsou poslani do převýchovných táborů.

V roce 1978, po hraničních konfliktech s Rudými Khméry, dochází k vietnamské invazi do Kambodže, z které se stahují až v roce 1989. K vůli invazi dochází k prudkém zhoršení vztahu s ČLR, protože ČLR považuje Kambodžu za sféru svého vlivu. ČLR chtěla donutit Vietnam ke stažení jednotek z Kambodže, proto 17. února čínská armáda po těžké dělostřelecké přípravě překračuje na 43 místech vietnamské hranice. Obsazuje přihraniční města Lao Cai a Cao Bang a poprvé se střetává s vietnamskou armádou, která nadále ztrácí pozice, a ztratí další pohraniční město Lang Son. 4. března obě země ohlašují své vítězství a boje končí. ČLR ohlasí dosažení svých cílů a stahuje se z obsazeného území. Při ústupu neoapomene zničit co se dá.

Vietnam se v důsledku konfliktu dostal do izolace a byl v reginu vnímán jako rozvratná síla s hegemonistickými sklony. V současnoti jsou opoziční organizace zakázány a jsou porušovány základní lidská práva, kromě emigrace, která má ulehčit hospodářským problémům Vietnamu.

Vietnamští komunisté nikdy nebrali ohled na sousední země, ale pouze na své zájmy. Jako první se pod jejím vlivem ocitl Laos, kdy za její pomoci pronikli do severního Laosu komunisté z hnutí Pathe Lao a v roce 1958 ustavili v severním Laosu socialistickou republiku Laos. Během války ve Vietnamu přes Laos vedla Ho Či minova stezka a Laos se stal na počet obyvatel nejbombardovanější zemí světa. Když v roce 1975 skončila Vietnamská válka ustavilo Pathe Lao novou komunistickou republiku, které vládne dodnes a je zcela pod vlivem vietnamských komunistů.

Když po skončení občanské války z let 1970 až 1975, 17. dubna dobili Rudí Khmerové Phnompenh byli s nadšením vítáni, protože se všichni mysleli, že nemůže být nic horšího než končící občanská válka. 

Ještě se nestačili obyyvatelé otřepat z nečekané tadosti, když pro ně přišel nečekaný šok. Museli během 24 hodin opustit své město se lží, že "je to jen na tři dny". Tři dny se protáhly na dlouhé týdny, kdy je komunističtí Rudí Khmerové hnali, aniž by dostali sebemenší pomoc (potraviny, zdravotní péči). Rudí Khmerové nařídili zničit všechny osobní doklady. Pobili většinu úředníků a všechny důstojníky armády středního a vyššího stupně. Příliv městského obyvatelstva na vesnici rozvrátil život rolníků.

Hned od počátku vyhlásili komunisté: "Divoký a nemilosrdný boj na život a na smrt proti třídnímu nepříteli, zvlášť v našich řadách...Všude v našich řadách jsou nepřátelé, v hlavním štábu, v zónách, v základnách na vesnicích." Likvidace šly až na úroveň zemědělských družstev. Odhaduje se, že v jediném okrese mělo být ze 70 000 obyvatel 40 000 "zrádců, spolupracujících s CIA". V té době mohl být člověk popraven za to, že dal manželce facku, a nebo že bil děti. "Pro zemi kterou budujeme, stačí milion dobrých revolucionářů. Zbytek nepotřebujeme. Radši zabijeme deset nepřátel, než abychom nechali naživu jednoho nepřítele!" hlásali a přejmenovali Kambodžu na Demokratickou Kampučii.

Zabíjeli vším možným: železnou tyčí, násadou od motyky, krumpáčem, ušlapáním slonem. Věšeli je, udusili pomocí igelitového pytlíku. Popravy pokleslých kádrů byli zvlášť barbarské: pohřbeni až po prsa do příkopu plného řezavého uhlí, zapálení hlavy polité benzínem. Těla obětí jevící znaky života, házeli do hromadných hrobů. Khmerská (komunistická) revoluce nemá precedent. "To o co se pokoušíme, nebylo v minulé historii nikdy uskutečněno," hlásali, a měli pravdu. Nikdy v histori nikdo tak rychle nevraždil vlastní obyvatele a nestalo se aby po necelých čtyřech vládnutí bylo 42% dětí sirotky.

Hned od počátku vládnutí Rudých Khmerů docházelo k pohraničním potyčkám s Vietnamem, což zhoršovalo mezi oběma zeměmi vztahy. Když v roce 1978 Rudí Khmerové vyvraždili obyvatele pohraniční obce Ba Chúc (přes 3000 mrtvých), rozhodl se Vietnam zaútočit.  25. prosince 1976 vpadlo dvanáct vietnamských divizí a tři khmerské pluky Kampučské sjednocené fronty národního osvobození do Kambodže. Phnompenh kapituloval 7. ledna 1979. Vietnam dosadil do presidentské funkce Heng Samrina a držel ho u moci. Proti nastolené vládě bojovali jednotky Rudých Khmerů a další dvě protivietnamská povstalecká hnutí. Vietnam stáhl své jednotky až v roce 1989. Odhaduje se, že víc jak tříleté vládnutí Rudých Khmerů stálo život dvou milionů Kambodžanů.

Odkud se vzalo toto neuvěřitelné barbarství? A kdo byl jejím hlavním představitelem? Rudým Khmérům se taky říkalo polpotovci, podle jejich hlavního představitele Pol Pota. Pol Pot jako Ho Či Min studoval v letech 1949 až 1952 v Paříži, kde se stal členem Marxistického kroužku pod vedením dalšího kambodžského zločince Ieng Saryho a byl pravděpodobně členem Francouzské komunistické strany. Po návratu do Kambodže se přidal k vietnamskému Viet Minhu. V roce 1960 patřil mezi zakladatele Komunistické strany Kampučie, a v roce 1962 se stal jejím vůdcem. Pro stranu používali název Rudí Khmerové. V roce 1963 opustil stranu a po vzoru vietnamským komunistů odešel do džungle, kde začal bojovat proti vládě krále Norodoma Sihanuka. V té době se rozešel s Vietnamci a přimkl se k ČLR, kde ve Velkém skoku a Kulturní revoluci našel své ideové východisko.

Po tlaku mezinárodního společenství začal v roce 2011 (po 32letech po pádu Rudých Khmerů), před mezinárodním trestním tribunálem pro Kambodžu, soud s hlavními představiteli Rudých khmerů Ieng Sarym, Khieu Samhanu a dalším. Bohužel hlavní postava zvěrstev Pol Pot byl už dávno po smrti.

Teď asi zmrazím a rozčílím některé čtenáře, kteří všude vidí hnusný Američany, ale problém Afghanistánu a agresivního islámu začal nenápadně 27. dubna 1978 kdy došlo v Afghanistánu ke komunistickému vojenskému převratu, který do křesla presidenta vyzvedl komunistu Nur M. Tarákiho, který se rozhodl povznést zemi ke komunistickým světlým zítřkům. Začal přidělovat půdu, prosadil změnu postavení ženy (dokonce se rozhodl zavést MDŽ) a snažil se prosazovat komunistickou ideologii, což v zemi - která byla nadále v některých oblastech stále jednou nohou ve středověku - narazilo na odpor v podstatě u všech obyvatel. Komunistická vláda ztratila jakokoliv podporu obyvatel. Zvláště poté co 5. prosince 1978 uzavřel Afganistán se SSSR smlouvu o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci s možností vojenského zásahu. Okamžitě vznikl ozbrojený odpor. Ke všemu bojeschopnost afghánské armády byla díky komunistickým krvavým čístkám  mezi důstojnickým sborem velmi nizká. V březnu 1979 povstalo město Herát. Většina 17. pěší divize se k tomuto povstání připojila. Síly loajální Tarákímu město obklíčilo, zatímco afghánské letectvo je bombardovalo. Zemřelo tisíce lidí, včetně sovětských občanů.

Vojáci, jednotky, celé divize přešly na stranu povstalců. Oficiálně se stav armády snížil na 90 000. 29. dubna 1979 provedl Hafizullah Amin, velitel tajné policie, ozbrojený převrat tzv. dubnovou (saurovou) revoluci a moc byla předána Revoluční radě Afghánské demokratické republiky. Taráki byl svržen a popraven (přivázán ručníkem k posteli byl udušen polštářem). Vláda Háfizulláha Amina nebyla o nic lepší, a navíc se začala vymykat kontrole Sovětského svazu.

Politbyro ÚV KSSS se rozhodlo situaci v Afghanistánu stabilizovat, a 27. prosince 1979 překročila Sovětská armáda afghánské hranice. Amin byl při dobývání presidentské paláce zastřelen příslušníky sovětské speciální jednotky Spec Naz, a k moci sověti dosadili Babraka Karmala. Sověti se domnívali, že se po několika měsících stáhnou. Ve skutečnosti tam strávili přes devět let. V Afghanistánu sloužilo přibližně 620 000 píslušníků sovětských ozbrojených sil. Z toho bylo 525 000 příslušníků sovětských ozbrojených sil, 90 0000 příslušníkůl KGB a 5000 příslušníků jednotek ministerstva vnitra.

Afghánští muslimové krátce po sovětské okupaci volali do všech muslimských států po společném džihádu mudžahedínů proti komunismu. Toto volání vyslyšelo tisíce bojovníků za islám z více než 30 zemí muslimského světa. V té době vzniká i Al-káidá. Řady Al-káidy se rekrutovaly z arabských mudžahidů, kteří přišli bojovat proti okupačním sovětským vojskům.

K podpoře se připojil se svými penězi Usáma bin Ládin, který zasílal pomoc ze sousedního Pakistánu. Z velkého počtu emigrantů se stávali mudžahidové Al-káidy podporování z počátku pouze Pakistánem, ale po sovětské okupaci se do podpory zapojila Saudská Arábie, USA, Egypt, Velká Británie, Francie a Čína, která začala podporovat všechna hnutí bojující proti SSSR.

V květnu 1986 byl Babrak Karmal odvolán a nahradil ho Dr. Mohammed Najibullah. Sověti se stáhli 15. února 1989 a začal pád jeho impéria. Výsledek sovětské operace byla 1,3 milionu mrtvých a pět a půl milionů Afghanců (třetina předválečného stavu) opustila zemi.

l Sověti měli 15 000 mrtvých a nezvěstných. O to horší byl počet mrtvých na některou nemoc: 415 932 osob, což svědčí o stavu hygieny v sovětské armádě. 

Sověti odchodem nechali afghánské komunisty napospas občanské válce, v které zvítězil Talibán; který v roce 1996 dobyl Kábul a nemínil se, pro ně, s jedním z hlavních představitelů dřívějšího bezbožného ateistického systému jednat.

Nadžibullah a jeho bratr (viz foto Nadžibullah sedíci, bratr stojící) byli okamžitě zatčeni, britálně mučeni, vykastrováni a následně pověšeni na sloupy veřejného osvětlení.

Al-káida, v čele s Usama bin Ládinem, Tálibán a další džihádisté se nyní domnívali, že dobijou celý svět a přes 11. září 2001 se dostali až k ISS. To je důsledek komunistické touhy vnutit světu svou ideologii. Místo toho máme džihád.

Prvního října 1965 došlo v Indonésii k pokusu o komunistický převrat pod názvem Hnutí 30. září. Komunisti se snažili využít nemoci presidenta Ahmeda Sukarna. Obsadili některé ústřední budovy v Jakartě, zavraždili šest členů Rady generálů, ale ministru obrany se podařilo uniknout; přesto zavraždili jeho dceru. V nepřehledné situaci se rychle zorientoval velitel strategických záloh generál Suharto. Ještě ten samý den zatkl vedení pučistů. Výsledkem neúspěšného komunistického pokusu o převzetí moci se stala očista indonéské společnosti od "komunistů". O život přišlo půl milionu lidí! Jeden milion lidí skončil v koncentračních táborech! Kolik jich bylo vinných či nevinných se asi nikdy nedozvíme. Kdyby se puč podařil, tak by problém s islámem začal o nějaké to desetiletí dřív.

 Dobré spaní, a opět zítra touhle dobou.