Zločinné ideologie 20. století: komunismus a nacismus XII.část

Evropa a Asie se časem pro komunisty staly malé a komunismus se rozhodl dobýt Ameriku a Afriku. V Africe byli smeteni odporem vlastních obyvatel, ale na Kubě se drží stále a tak jako v KLDR, i zde stát ovládá jedna rodina - bratři Castrové.

V roce 1953 zakládá Fidel Castro Hnutí mládeže století. K tomuto sdružení patří především mladí lidé ze středních vrstev. Odmítali Batistův diktátorský režim (což je pochopitelné), zvláště jeho orientaci na USA. Usilovali o skutečnou "nezávislost" Kuby a inspirací jim byl José Martí (národní hrdina v boji za nezávislost na Španělsku); proto se rozhodli svrhnout diktátora Batistu. Hnutí mělo 1500 bojovníků, přesto se útoku na kasárna Moncada v Santiago de Cuba a na vojenskou posádku v Bayama zúčastní necelých 200 bojovníků s několika loveckými zbraněmi. Naivně se domnívali, že zbraně najdou na místě napadení. Útok se totálně nevydařil. Šedesát osm útočníků bylo ten samý den zastřeleno. Velká část útočníků uprchla, včetně Fidela Castra, ale byla zatčena a uvězněna (trochu podobné Hitlerovu "Pivnímu puči"). V procesu, kde se právník Fidel Castro proslavil svou řečí Dějiny mne zprostí viny (něco jako Dimitrov), byl odsouzen na patnáct let. Naštěstí Batista nebyl Stalin, a Fidel a ostatní se z vězení dostali po amnestii v roce 1956. Hnutí mládeže století přejmenovali na Hnutí 26. července 1953 (datum útoku na Montacada), a část propuštěných odešla do mexického exilu, kde uzavřeli spojenectví s opoziční organizací studentů z havanské univerzity - tzv. Revolučním direktorem. V Mexiku Fidel Castro poznal argentinského lékaře Ernesta (Che) Guevaru.

V prosinci 1956 se pod vedením Fidela Castra nalodilo na jachtu Granma 82 členů sdružení (včetně Che Guevary) a vylodilo se na Kubě. Po vylodění byli zpozorováni a museli se bránit útoku vojáků. Uprchli do hor a po patnácti dnech se jich na smluveném místě sešlo pouhých 12 mužů (někde se uvádí 14). Přibližně za půdruhého měsíce po vylodění, v polovině ledna 1957 svedl partyzánský oddíl Fidela Castra první vítěznou bitvu. Cílem útoku se stala nevelká vojenská stanice v La Platě. (foto Che Guevara a Raul Castro)

13. března 1957 provedli členové Studenského direktoria útok na presidentský útok s cílem zabít Batistu. Podařilo se jim proniknout až do kanceláře Batisty, který krátce před tím odešel, což mu zachránilo život. Většina útočníků padla. V téže době jiná skupina Direktoria dobila rozhlas a oznámila, že byl Batista zabit a vyzvala lid k revoluci. I oni byli pobiti. A ačkoliv Fidel Castro si dodnes přisvojuje zásluhy na této akci, nic o ní nevěděl.

Revoluce skončila vítězstvým povstalců 1. ledna 1959 v 01 hod., kdy "president" Batista opustil letecky Kubu a druhý den 2. ledna 1959 vstoupily do Havany oddíly povstalců vedené Che Guaverou a Camilem Cienfuegosem. 8. ledna přijíždí do Havany 33 letý vůdce Fidel Castro; a už  13. ledna 1959 vynáší Revoluční tribunál první rozsudky smrti nad aktivisty Batistova režimu. Internováno bylo asi 75 000 lidí a v první emigrační vlně opustilo ostrov asi čtvrt milionú lidí, především inteligence a duchovní. Do pěti dnů od vzniku nové vlády byla vláda uznána všemi zeměmi Latinské Ameriky, USA, SRN, VB a dalších zemí.

Camilo Cienfuegos,(viz foto spolu s Che Guevarou a Fidelem Castrem) jeden z vůdců (patřil mezi triumvirát Che Guevara, Fidel Castro) zemřel 28. října 1959 při letecké nehodě, krátce poté co byl nucen zatknout dalšího velitele revoluce Huberta Mátose. Jeho tělo se nikdy nenašlo, a proto je dodnes předmětem mnoha konspiračních teorií. (Ten kdo byl na Kubě si nemohl nevšimnout jeho všudepřítomných fotografií.) 

Fidel Castro nelenil, 17. května 1959 vstupuje s dalšími revolucionáři do vlády a ihned vyhlašuje zákon o pozemkové reformě, kterou ale stávající prezident odmítá podepsat, je ihned nahrazen Osvaldem Doricosem Torrdem, který ve své funkci vydrží do 2. prosince 1976 - v roce 1983 spáchá sebevraždu. Hned 4. září 1959 navštěvuje F. Castro amerického velvyslance a velvyslanci oznamuje, že Američané přijdou o 47% půdy které na Kubě vlastní a že dojde k dalšímu znárodňování, což rychle následovalo. V květnu 1960 navázala Kuba se Sovětským svazem oficiální styky. Začalo období masivní diplomatické a vojenské pomoci SSSR a zemí sovětského bloku. Čtyři měsíce poté vyhlašuje USA na Kubu obchodní embargo. V dubnu 1961 ohlašuje F. Castro změnu politického kurzu k socialismu a veřejně se k němu přihlásí při prvomájovém projevu.

17. dubna 1961 dochází na Playa Girón (Zátoka sviní) k vylodění jednotek kubánských exulantů, podporována CIA (v podstatě tak se vylodili i fidélovci). Kubánci vycvičení a vyzbrojení Východním blokem, invazi během tří dnů zlikvidovali. 22. října 1962 vystoupil americký president J.F. Kennedy v televizi a rozhlasu ve kterém oznámil přítomnost sovětských raket na území Kuby a vyhlásil námořní blokádu Kuby. Ta začala 24. října. Týž den kubánské jednotky začaly obléhat Guantanamo, a v zemích Varšavské smlouvy začala mobilizace. O dva dny později N.S. Chruščov uznal existenci raket na Kubě. Kennedy v dopise Chruščovovi dal ultimátum požadující stažení raket do 48 hodin. Chruščov souhlasně odpověděl hned druhý den odpoledne. Hned druhý den začaly demontážní práce raket. (foto raketové základny na Kubě)

Komunistická strana byla založena na Kubě dvakrát. Poprvé v roce 1925 a podařilo se ji podpořit Batistu v roce 1940 ve volbách a nakonec jako první komunistická straně v Jížní Americe se ji podařilo vstoupit do vlády - Batistovi (1940-1944). Carlosovi Rafaelovi Rodrigezovi se dokonce podařilo být jak ve vládě Batisty tak i ve vládě Fidela Castra (no...diktátor, jako diktátor). Poté co tuto komunistickou stranu spolklo uskupení Sjednocená revoluční organizace, nezbylo Fidelovi Castrovi založit v roce 1965 novou Komunistickopu stranu Kuby. Vypráví se, že se jednoho dne nechal F. Castro s dalšími zavřít v domě a během jediného dne nastudovali marx -leninismus a díky tomu se stali komunisty. A díky nabytým vědomostem se začal prohlubovat Castrův totalismus.

Jenomže v té době to začíná skřípat mezi dvěmi revolučními hvězdami - mezi Fidelem Castrem a Che Guevarou, kterému  je připisováno 216 zdokumentovaných obětí z let 1957 - 1959. Taky je známa jeho angažovanost v masových popravách v havanské pevnosti. Je znám jeho výrok: "Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat", který pronesl při projevu v OSN v New Yorku. V roce 1966 roztržku s Fidelem a představiteli SSSR vyřešil Che Guevara odchodem z Kuby, aby mohl pokračovat v šíření revoluce. Nejdřív se vydal do Zairu (dnešní Kongo) a potom do Bolívie, kde byl zajat při vojenské operaci bolívijské armády podporované CIA. 9. října 1967 byl Che Guevara, přes nesouhlas USA, zastřelen. A aniž by tušil, či se o něco podstatného zasloužil, stal se díky jediné fotografie modlou mládeže. 

Kuba poslala své vojáky v letech 1967 -1969  do války rozvraceném Zairu. V roce 1976 se Kubánci (několik tisíc vojáků) angažovali v Angole na straně marxistické MPLA. O rok později se kubánské expediční síly generála Ochoy (v roce 1989 ho nechá Castro zastřelit za "pašování drog a korupci") vypraví do Etiopie, aby se zde pod vedením sovětského generála zúčastnily boje proti dříve spřátelenému "socialistickému" Somálsku. Další vojáky poslala Kuba do Mosabiku aby podpořila Frontu za osvobození Mosambiku FRELIMO. Bez materiální a finanční pomoci socialistických zemí, by se Kuba nikdy nemohla do těchto vojenských operací pustit. 

Vroce 1980 provedli Kubánci něco, co později provedli východní Němci v roce 1989, když na peruánském velvyslanectví požádalo 10 000 Kubánců o politický azyl. Fidel Castro byl nucen souhlasit s odjezdem všech kteří chtěli. Bylo jich přes 125 000. Mezi nimi byly tisíce delikventů, kterých se chtěl Castro zbavit.

Pro Kubu, kde je většina věcí na příděl, byl pád Východní Evropy tragédie. Nebyla už žádná pomoc a Kubě nezbylo, než přijmout prvky tržního hospodářství - zvláště v turismu. Ke všemu Fidel Castro musel se zdravotních důvodů opustit funkci, a jak je v totalitních režimech obvyklé, na jeho místo nastoupil jeho mladší bratr Raúl, přičemž Kuba je přes americké embargo, které se nevztahuje na potraviny, na USA v tomto závislá.

Až bude někdo hovořit o Somálsku a jeho totálním rozkladu, kde na části území vládne Svaz islámských soudů či islamské milice Al-Šabách, či si vzpomene na tamější hladové děti; asi si nevzpomene jaká příčina toto způsobila; a bude překvapen, že v pozadí tohoto stavu, jako na mnoha jiných místech, je komunismus a Sovětský svaz. 

5. října 1969 byl spáchán atentát na somálského presidenta a došlo k vojenském převratu - k tomu stačilo Mohammadu Siad Barremu (viz foto - s Ceausescem) 21 důstojníků a pět policistů. Okamžitě byla pozastavena ústava, pozatýkány významné politické osobnosti, zavřeno Národní shromáždění, zrušen Nejvyšší soud, zakázány politické strany a země byla přejmenována na Somálskou demokratickou republiku. "Revolucionáři" vytvožili Nejvyšší revoluční radu, jejímž předsedou se stal Said Baree. Ve městech byly na počest tohoto "národního hrdiny" vztyčeny sochy. Barre také oznámil, že novými cíli jeho vlády bude ukončení kmenového uspořádání společnosti, vymýcení korupce a skoncování se špatnou vládou. Těchto cílů bude dosaženo aplikací  "vědeckého socialismu" a začal se stylizovat do podoby "vítězného vůdce! (Guulwaadde), což mohutně podpořilo růst kultu jeho osobnosti. Rád se nechal vyobrazovat ve společnosti Marxe a Lenina.

Při prvním výročí vojenského převratu, Barre hrdě prohlásil, že Somálsko je socialistický stát (to my jsme byli lepší, my jsme si to dali do ústavy už v roce 1960), jehož ideologie se skládá ze tří částí: komunitivního rozvoje založeného na principu samostatnosti, socialismu na Marxistických základech a islámu. K vůli politické angažovanosti s komunistickými státy a dekloravované věrnosti vědeckému socialismu bylo Somálsko považováno za satelitní stát SSSR. Skoro všechen průmysl, banky a obchody byly zestátněny. Byla podporována zemědělská družstva.

Barre zakázal kmeny, klany a zavedl společný jazyk pro všechny Somálce. Byla představena nová podoba somálského jazyka a byla vybrána latinská abeceda. Aby mohl nový jazyk, metody a poselství revoluce šířeny, byly v roce 1974 uzavřeny střední školy a 25 000 studentů mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem bylo posláno, aby jazyk naučili své příbuzné.

Somálsko díky své strategické poloze a Barreho experimenty se socialismem přilákal pozornost SSSR. Orientací na SSSR si Barre upevňoval budování kultu své osobnosti. (dodnes jsou v Mogadišu jeho obrazy) V roce 1974 byla podepsaná smlouva o somálsko-sovětském přátelství, a roku 1976 byla přijata nová socialistická ústava, která zaručila Barremu post generálního tajemníka Somálské socialistické revoluční strany.

Barre vyznával ideu tzv. Velkého Somálska (Džibuti, Ogaden, severovýchodní Keňa). Proto vyvolal válku s Etiopíi o Ogaden. V té době v Etiopii vládl jiný "komunista" Marian Mengista.  Sověti zpočátku podporovali obě země. Ale v roce 1977 se Sověti snažili uskutečnít mírové rzhovory mezi Etiopií a Somálskem, jenže ani jeden z vůdců nechtěl ustoupit. Několik týdnů poté Fidel Castro deklaroval podporu sovětského bloku novému etiopskému režimu.

Ogadenská válka byla největší africkou válkou, v níž válčili dvě země komunistické orientace. Masivní Sovětská a kubánská podpora Etiopie, změnila váhy války (Barre byl hluboko v etiopském vnitrozemí) ve prospěch Etiopie. Etiopie vyzbrojená sovětskou technikou Somálsko porazila. Barre ruzuřen zrušil smlouvu o přátelství, vyhnal sovětské poradce, odvrátil se od SSSR, a začal hledat materiální a vojenskou pomoc v USA. Američané neměli zprvu zájem podporovat někoho, kdo o sobě hlásil, že je socialista. Ale poté co Barre umožnil německým protiteroristickým jednotkám GSG9 provést akci proti únoscům německého dopravního letadla, které přistálo v Mogadišu (šichni teroristé byli zlikvidováni), začala od roku 1990 Amerika posílat přibližně 100 milionů USD.

Po porážce Somálska zahájil Barre program přesídlování uprchlíků (z Ogadenu). Do roku 1981 bylo přesídleno na sever 700 000 úprchlíků, kde chtěl Barre (jako Stalin) oslabit  klan Issag. Vláda konfiskovala stále větší plochy půdy pro přesídlené uprchlíky. To mělo za následek propuknutí bojů mezi podviživenými uprchlíky, zemědělci a Somálskými ozbrojenými silami. 

Podle zpráv OSN byla vláda "komunisty Siada Barreho" jedna z nejhorších v Africe. Zbídačené obyvatelstvo se nevyhnulo svévolnému zatýkání, mučení, znásilňování, konfiskace majetku, hladu, znásilnění. Kvůli rostoucímu odporu byla Barrem vytvořena elitní jednotka tzv. Rudé barety (Duub Cas) a polovojenské jednotky "Victory Pioneerů", které terorizovaly klany bouřící se proti Barreho vládě.  Nakonec spojenými silami opozice byl 26. ledna 1991 Barre svržen. Přesto se dvakrát pokusil dobýt Mogadišo nazpět. Dvakrát byl odražen. Teprve poté se uchýlil do exilu, zatím co polní velitelé se navzájem pustili do sebe a začala občanská válka a rozpad Somálska, který trvá dodnes.

Pět let poté co se k moci dostal Said Barré, došlo i v Etiopii k vojenskému převratu který sesadil císaře Haile Selassi I. a veškerou moc převzala Prozatimní vojenská správní rada (Derg). Zpočátku byl Mengistu Haile Mariam jedním z méně významných členů, ale během krátké doby vzrostlo jeho postavení, když ačala, pod jeho vedením, vznikat krajně levicová frakce. Nechal zřídit Zvláštní vojenský soud, který odsoudil k trestu smrti 59 bývalých hodnostářů státu. Byly zestátněny banky, podniky, zrušeny šlechtické tituly a vyhlášena pozemková reforma. Takto se Mengistu 17.listopadu 1974 dostal do čela Dergu. Během několika dní ho však vystřídal Tafari Benete, ale přesto si Mengistu udržel pozici místopředsedy. (foto vedení Dergu: Mengistu uprostřed)

25. srpna 1975 náhle zemřel sesazený císař Haile Selassie I. Spekulovalo se, že ho Mengistu nechal uškrtit pomocí povlaku na polštář, což Mengistu rázně odmítal (po pádu režimu, se našlo císařovo tělo pohřbené pod podalhou Mengistovy pracovny). 27. dubna 1976 byla zveřejněna Deklarace o přechodu etiopského socialismu na marxistické pozice, což vedlo k protirežijnímu hnutí odporu. Mezitím Mangistu nechal popravit významné osoby Dergu a stal se předseda Dergu.

V letech 1977 - 1978 rostl odpor proti vládě, o který se zasloužila především Etiopská lidová revoluční strana (EPRP), která z počátku podporovala etiopskou revoluci, ale později se dostala do ideologického konfliktu s Mengistovým režimem. Toto období likvidace opozice je známé jako Kej šibbir ("Rudý teror"). Mengista nechal vyzbrojit rolníky, dělníky i studenty zbraněmi, aby mu pomohli zničit nepřátele revoluce. Ve svých projevech vykřikoval hesla: "Smrt kontrarevolucionářům! Smrt EPRP!" , která doplnil rozbitím láhví s tekutinou připomínající krev.

Během dvou let se na ulicích objevili tisíce mrtvých těl. Svědkové uvedli, že rodinní příslušníci, kteří šli sbírat těla svých milovaných, museli zaplatit za kulky, které je zabily. Do důkazních materiálů se dostaly i videa s jejich mučením. Mengistu byl v tomto období zodpovědný za desítky tisíc mrtvých Etiopanů. 

Po výhře na Somálskem se postupně utužoval komunistický režim. V roce 1984 vznikla marxistická Strana pracujících Etiopie. V 80letech zažila Etiopie několik hladomorů a ekonomika země se prakticky zhroutila. Situaci nezachránilo ani násilné stěhování obyvatelstva ze severu na jih, při níž padlo za obět desetitisíce lidí. Ani vyhlášení Etiopské lidově demokratické rapubliky v roce 1987 nezlepšilo tragickou situaci. Naopak v mnoha oblastech se úspěšně prosazovala etnická hnutí, zejména v Eritreji, kde získávala stále větší podporu Eristrejská osvobozenecká fronta (EPLF). Ta na etiopském území spolupracovala s Etiopskou lidovou revoluční demokratickou frontou (EPRDF). Vláda se ve stavu největší nouze pokusila s odbojnými vůdci vyjednávat, avšak mezitím moc v Eritreji přešla do rukou EPLF a povstalecká vojska se přiblížila k Adis Abebě, a 21. května 1991 komunistický diktátor Mengistu uprchl ze země, a komunistický režim padl.

Výsledkem komunistické moci v Etiopii byly statisíce mrtvých, odrtžení Eritree od zbytku Etiopie a krátká občanská válka.  

Toto byly hlavní státy, kde vládli komunisté, ale nebyly jediný:

Mosambik: Fronta za osvobození Mosambiku, která byla podporována ČLR, SSSR a Alžírskem. V roce 1975 vyhlásila Mosambickou lidovou republiku, v které byla zavedena vláda jedné strany a země se přihlásila k marxismu, a začalo obvyklé znárodnění, a po vzoru Somálska k přesídlování obyvatel. Výsledek byl obvyklý - občanská válka, kterou po pádu SSSR, vyhráli "rebelové".

Angola: občanskou válku s podporou SSSR a kubánských vojáků vyhrálo marxistické Lidové hnutí za osvobození Angoly MPLA - navázané na Portugalskou komunistickou stranu.

V Jížní Americe se kromě Kuby pokusili i jiní komunisté o dobytí moci. Známá je peruánská Světlá stezka - pod jménem se skrývá název Komunistické strany Peru. Vznikla v roce 1980 a má na svědomí tisíce mrtvých. Ještě horší je vojenská frakce Kolumbijské komunistické strany - Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) Od počátku své činnosti se uchýlily k únosům, díky nimž získávají finanční prostředky; a k vraždám, které mají zastrašit obyvatele a odradit je od případné spolupráce s vládou. V 80.letech se k těmto aktivitám přidal obchod s drogami, z čehož financují svou činnost. V současnosti FARC má asi 9000 členů a ovládá 30% území.

A teď něco co antiameričtí blogeři těžko zkousnou - Grenada. V roce 1983 byl proveden komunistický puč, který nechal popravit tehdejšího předsedu vlády Maurice Bishopa. V této situaci požádaly okolní ostrovní státy USA o zákrok. S ohledem, že na ostrově bylo 800 amerických studentů, žádosti USA vyhověla. Když Američané dorazili na ostrov, přivítalo je taky osm set Kubánců, kteří "pracovali" na stavbě letiště a kladli tuhý odpor (nejspíš lopatami a krumpáči). Pro pravdu je taky nutné říci, že akci odsoudilo OSN. (foto- vrtulník USA přistává u sovětské baterie  ZU-23)

Dobré spaní, a zítra touhle dobou opět tady