Vladimír Krajina, nejodvážnější odbojář

Winston Churchill o něm řekl, že pomohl zkrátit válku nejméně o rok, K.H.Frank ho nazval nejstatečnějším mužem českého odboje. Gestapu unikal celé čtyři roky. Když se mu to nakonec povedlo, nechal si ho K.H. Frank přivést, uznale zakýval hlavou a neposlal ho (k pozdější litosti komunistů) na popravu. Za což ho, po válce, chtěli komunisti poslat před soud.

Třicátého ledna 1905, přesně před sto deseti lety, se ve Slavicích u Třebíče narodil Vladimír Krajina, který už od dětství snil o tom, že obohatí lidstvo jako botanik. Měl proto ty nejlepší předpoklady: skvěle se učil; už v pouhých 28 letech habilitoval na Univerzitě Karlově. Na audienci si ho pozval Tomáš. G. Masaryk. Studoval v Yale, Ženevě, Londýně a Berlíně.

Ale osud rozhodl jinak. Milovník tatranské přírody Vladimír Krajina vstoupí ve známost především díky své odbojové činnosti za druhé světové války.

Vladimír Krajina, stoupenec prezidenta Edvarda Beneše, po zrušení vysokých škol přesunul všechny své aktivity do domácího odboje. Stal se hlavním koordinátorem zpravodajské činnosti odbojové skupiny - Politické ústředí. Po sloučení Politického ústředí, Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme v Ústřední vedení domácího odboje (ÚVOD) na jaře 1940 se stává jedním ze šeti členů jeho koordinačního orgánu. Jeho radisté odvysílali přes dvacet tisíc zpráv, spolupracoval s dvojtým agentem A-54 (Paulem Thümmelem). Jeho hlavní  funkcí bylo přijímání, dešifrování a předávání zpráv tajně vyměňovaných mezi tuzemským a zahraničním odbojem. Jeho podřízení telegrafisté měli na starost 11 vysílaček a  6 přijimacích stanic. Počet zpráv stále stoupal - například v roce 1940 bylo do Londýna odesláno téměř 6000 depeší. Zprávy, které posílal do zahraničí podepisoval BUK nebo ŠÍP. Rázný nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora zasadila českému odboji vážnou ránu. Krajina se ocitl na seznamech gestapa, přišel o spolupracovníky a prchal před zatčením.

Když parašutisté z výsadku Anthropoid chystali atentát na Heydricha, Krajina z obavy odvetného teroru na civilisty, je od toho odrazoval. Marně. Parašutisté byli vojáci vycvičení plnit rozkaz.

Krajina se ve své předpovědi nemýlil a sám  nacistům unikl jen o vlásek. Poodařilo se mu na poslední chvíli vylézt na venkovní římsu, když ho do domu rodiny Drašnerových, kde se v Praze skrýval, přišlo gestapo zatknout. Krajina se po atentátu na Heydricha stal jediným vedoucím činitelem  ÚVOD na svobodě. Od té doby byl s falešnou legitimací na jméno Jan Dočekal  na útěku. Uniká kontrolám a skrývá se na samotě u hradu Valdštejn v Českém ráji. O popravě svého bratra se dozvídá z novin. V té době se Vladimír Krajina stává nejhledanější osobou v Protektorátu a živou legendou.

Časem získává dočasný úkryt u Josefa Koldy v osadě Děčín ve Vykří. Úkrýt sdílí s dalším mužem na utěku Františkem Malým. Přes  striktní nařízení, že nikdo nesmí znát jeho místo pobytu, začínají Krajinu navštěvovat jeho pražské spojky. Místo Krajinova pobytu znal jeho spolupracovník Rudolf Mareš, který v Praze padl do rukou gestapa a při mučení prozradí Krajinův úkryt.

Pražské gestapo postupovalo opatrně. Poslalo do Vykře dvojici svých lidí. Ale jakmile se 22. července v blízkosti objevují dva podezřelí turisté, Krajina neváhá a ihned odchází ze svého úkrytu.

Ještě dvakrát se Krajinovi podařilo na poslední chvíli proklouznout gestapu mezi prsty. Pomáhalo mu, že byl velmi nedůvěřivý a opatrný, ale 30. ledna 1943 (někde je uváděno datum 3. února) - v den jeho osmatřicátých narozenin stál osud proti němu. Kruh se uzavřel v Turnově.(viz obr.)

Gestapáci pro něj přišli do dalšího z řady bytů, v nichž našel útočiště. Jakmile je spatřil ve dveřích, sáhl po kapsli cyankáli. Muži v dlouhých kožených kabátech byli rychlejší, vyrazili mu ji z ruky a pro jistotu nechali vypláchnout žaludek.

Dva dny po zatčení, místo toho aby stanul na popravišti, stanul před K.H. Frankem, který ho šokoval nabídkou na místo v protektorátní vládě. Přestože odmítl kolaboraci, dočkal se statutu zvláštního vězně v Terezíně.

V roce 1945 mu Horní sněmovna britského parlamentu odhlasovala dík za jeho válečnou činnost.

Po válce se stal generálním tajemníkem a poslancem Československé strany národně socialistické, a trnem v oku komunistů. Protože, ač nekomunista, patřil ke špičce národního odboje a přežil. To komunisté, kteří až do přepadení Sovětského svazu leželi za pecí, mu nemohli odpustit. Proto se ho snažili hned po válce zdiskreditovat na základě vykonstruovaného obvinění. Komunisté z politického zpravodajství vložili do spisu K.H. Franka zfalšovanou Frankovu výpověď, uvádějící, že Krajina po svém zatčení začal s Němci spolupracovat. Následně se pokusili Krajinu postavit před Národní soud, což se jim nepodařilo. Falšování výpovědi stálo místo přednosty zpravodajského odboru politického zpravodajství Bedřicha Pokorného.

Příběh Bedřich Pokorného je typický pro poválečné období. Pokorný ihned po osvobození (v dubnu 1945) vstoupil do KSČ a jeho prvním činem, kterým se "proslavil" byla organizace brněnského pochodu smrti sudetských Němců. Důvodem mohla být jeho nejasná role v době protektorátu, která není dodnes jasně vysvětlena. Následně jeho hvězda rychle soupala. Pokorný řídí zpravodajskou síť kterou vytvořil v nekomunistických stranách a sám Gottwald mu po únoru děkuje za jeho pomoc. Jeho kariéra poté dosahuje nebeských výšin. Stává se zástupcem velitele StB, a poté přednostou správy Táborů nucených prací. Ale  jako i v jiných případech, - následuje pád.  V lednu 1951 je na základě podezření z dřívější spolupráce s gestapem a z protistátní činnosti zatčen a odsouzen k 16 letům (štěstí v neštěstí). Po pěti letech je mu trest prominut, následuje rehabilitace a opětovné přijetí do KSČ. Události Pražského jara ho natolik zdrtily, že je 31.3. 1968 nalezen oběšený v lese nedaleko Babic u Brna. (obr. Pokorny v roce 1945)

Vladimír Krajina se  následně stal jedním z aktérů Krčmáňské aféry, která spočívala v neúspěšném pokusu o atentát na členy čs. vlády Petra Zenkla (předseda ČSNS, místopředseda vlády), Prokopa Drtinu (ČSNS, ministr spravedlnosti) a Jana Masaryka (nez.,ministr zahraničí). Jmenovaným, lidé spojení na KSČ poslali 10. září 1947 balíčky  obsahující výbušninu, což k zlosti komunistů odhalil právě Krajina. Dokončení vyšetřování případu zabránil únorový převrat. (na obr. Krajina na Staroměstském nám. - průvod členů ČSNS 1947)

Komunisté sakramensky dobře věděli, co s nepohodlnými lidmi. Hned 26. února Vladimíra Krajinu zatkli přímo před jeho domem. Znovu se dostal do Petschkova paláce, kde ho už před tím vyslýchalo gestapo. Propuštěn byl až po Benešově zásahu. Ani akční výbor Univerzity Karlovy nezahálel a promtně ho vyloučil z vedení univerzity. Po listopadu 1989 se chytili za hlavu a po letech, po Krajinově smrti, mu odhalili pamětní desku.

Krajina povchopil, že mu jde opět o život (což pozdější události potvrdili), nezbylo mu než uprchnout za hranice, které s manželkou a dvěma dětmi překročil poblíž Železné rudy.

V září 1948 pak proběhl proces s tzv. Krajinovou kanceláří ve kterém bylo souzeno 51 osob, převážně funkcionářů ČSNS.

Od roku 1949 působil na Kolumbijské univerzitě jako profesor katedry biologie a botaniky. Vladimír Krajina se stal držitelem mnoha čestných doktorátů a světových ocenění. Kanadská Britská Kolumbie dodnes těží z jeho zásad pro tvorbu rezervací a ochrany přírody.

V exilu se Krajina stal místopředsedou Rady svobodného Československa a po smrti Petra Zenkla (1975) se stal předsedou ČSNS v exilu. Když v březnu 1990 přijel Vladimír Krajina s desítkami dalších exilových členů ČSNS na sjezd exilové ČSNS, která rozhodla o sloučení s Československou stranou socialistickou (ČSS), byl při té příležitosti Václavem Havlem vyznamenán řádem Bílého lva I. třídy. Zemřel v roce 1993 v kanadském Vancouvru. Ale nakonce se, jako jiní členové ČSNS, vrátil po smrti do své rodně země. Jeho a manželky urna se ocitla, jako urny Petra Zenkla a jeho ženy, Růženy Pelantové (předúnorová náměstkyně primátora), Otakara Machotky a jeho ženy, a Františka Klátila ve fiktivním hrobě Milady Horákové na Vyšehradě. 

Bohužel většina národních socialistů, která přijela v březnu 1990 do Prahy, aby zasedla v sídle tehdejší ČSS, si budovu pamatovala z předúnorové doby; a ač ze slušnosti to nedala najevo, byla šokovaná, že musela jednat s lidmi, kteří se v únoru 1948 přidali na stranu KSČ, a podepsala spolupráci s StB. Ale doufali, že ČSNS se konečně vrátí na politickou scénu a novým předsedou se stane předúnorový člen strany (Josef Lesák). Nic z toho se, především díky Jiřímu Vyvadilovi, nestalo. A oni, povětšinou osmdesátníci, už to z daleké ciziny nemohli změnit. Vzpomínám si na jednoho předúnorového krajského tajemníka, který se u mikrofonu rozbrečel a rozechvěle řekl: "Nemohu se vrátit. Mám v Austrálii děti, vnuky. Už jsem starý, abych mohl podruhé emigrovat!" I toto je zločin komunistů, kteří tak rádi vykřikují co "všechno" dokázali.

Zajímal jsem se, jestli Vladimír Krajina, jeden z vůdců protinacistického a protikomunistického odboje, má v Praze ulici. Samozřejmě, že nemá. Ale za to jsem našel ulice: Krupská. Kudeříkové, Kurta Konráda, Aleny Santarové, Šmeralovu, Novomeského, bří. Synků, bří. Jandusů. Budiš, někteří z nich padli v boji proti fašismu, ale taky za ideologii, která nám přinesla nesčetná utrpení. Doufám, že se úředníci chytí za nos a napraví své opomenutí.