Petr Zenkl v pomalém zapomnění

Před sto třiceti lety 13. června 1884 se narodil v Táboře budoucí starosta Karlína, primátor Prahy, vězeň koncentračního tábora Buchenwald, předseda Československé strany národně socialistické, místopředseda předúnorové vlády, emigrant a předseda exilové Rady svobodného Československa PhDr. Petr Zenkl.

Petr Zenkl v emigraci

Mohl bych psát o jeho zásadním podílu na tvorbě soustavy nemocenského, úrazového a starobního pojištění, přístupu k sociální sféře či jeho podílu na české jazykovědě, Ale nechci čtenáře unavovat letopisnými čísly a detaily jeho života, který byl velmi bohatý. Myslím, že bude stačit, když se ponoříme do jeho životopisu záčátkem jeho primátorství.

V dubnu 1937 rezignoval na funkci primátora pětasedmdesátiletý Karel Baxa (ČSNS) a ústřední zastupitelstvo na mimořádné schůzi 27. dubna 81 hlasy z 99 možných zvolilo novým pražským primátorem Petra Zenkla. V té době zastával v ČSNS funkci místopředsedy (předsedou byl V. Klofáč). Netušil že jeho primátorské působení bude tak dramatické. Jeden z jeho prvních primátorských úkolů byl velmi smutný - vést delegaci města Prahy při pohřbu T.G. Masaryka dne 21. září 1937.

6. března 1938 v předvečer narozenin T.G. Masaryk, pod vlivem události v sousedním Německu, pronesl P. Zenkl před davy Pražanů na Staroměstském náměstí bojovně laděný projev: "Od nikoho nežádáme, co je právem jeho, ale také nikomu nestrpíme, aby zasahoval do věcí a práv, jichž uspořádání náleží jedině nám samým. Jsme připraveni a ze všech sil budeme usilovat o to, abychom byli stále připraveni obhájit to, co je naše a co nám náleží. Nikomu nehrozíme, ale nikoho se nebojíme..." 

O rok později přišla Mnichovská dohoda a 24. února 1939 následovalo rozpuštění zastupitelstva Zemským úřadem, čímž bylo Zenklovo primátorování na dlouhá léta přerušeno.

Pro Petra Zenkla si přišlo gestapo hned první den II. světové války - 1. září 1939, ale nezastihlo ho doma. Bohužel ho našlo v kanceláři Ústředí sociální pojišťovny, kde mu dva agenti gestapa řekli, aby se s nimi šel projít - na Pankrác - s tím, že ženě telefonovat nemusí, protože se mu dostane zvláštní ochrany.

Toho dne bylo v protektorátu v rámci preventivní zatýkací akce Albrecht I. zatčeno 1247 občanů, zvláště těch politicky aktivních a příslušníků inteligence - vysokoškolských pedagogů, učitelů, členů Československé obce sokolské, legionářů nebo prominentů bývalých politických stran. Byli mezi nimi např. publicista Ferdinand Peroutka, malíř Josef Čapek, generál Otakar Husák, historik Jaroslav Werstadt a mnoho dalších. 

Po týdnu na Pankráci byli 8. září zatčení přes celou Prahu převáženi na Smíchovské nádraží - ukazováni městu pro výstrahu. Dále pokračovali do Plzně a pak do koncentračního tábora Dachau.Třetí den bylo několik protektorátních vězňů vybráno na těžkou kopáčskou práci, jmenovitě byl vyžádán i bývalý  pražský primátor Zenkl. Po dvou týdnech v Dachau byli byli v nákladních vagonech transportováni ve skupině 2138 vězňů (Židů, Rakušanů, Čechů) - do Výmaru, odkud se pěšky přesunuli do koncentračního tábora Buchenwald.

   V koncentračním táboře Buchenwald se sešla zajímavá česká společnost. Kromě Petra Zenkla, tři dalšší významaní členové ČSNS: starosta Českých Budějovic Alois Neumann, jediný nekomunistický člen komunistického táborového výboru. S ohledem na jeho únorovou zradu se dá s jistotou říci, že se Neumann stal už v té době tajným členem KSČ. Totéž se dá říci o dalším členu ČSNS  Emanuelovi Šlechtovy, který se společně s  Neumannem stal členem poúnorové Gottwaldovy vlády. Třetím byl  Miroslav Klinger, olympionik, přední člen Sokola, který v únoru 1948 taktéž přeběhne na druhou stranu.

Dalšími zajímavými postavami byli Ferdinand Peroutka, prvotřídní novinář, budoucí nezávislý poslanec za ČSNS v poválečném prozatimním Národním shromáždění. Josef Čapek, který v táboře stráví dva a půl roku a umírá 13. nebo 14. dubna (přesné datum není známo) v jiném koncentračním táboře Bergen-Belsen. Emil Filla, jeden z nejznámějších českých malířů. Josef Plojhar, člen Československé strany lidové, který jako Alois Neumann pocházel z Českých Budějovic; další tajný člen KSČ, pravděpodobně taktéž naverbovaný do KSČ v Buchenwaldu. Ale asi nejdůležitějším vězněm z pohledu budoucího vývoje v ČSR byl Alexej Čepička,

který do tábora přišel v roce 1942. Za co byl zatčen je doposud zahaleno mlhou. Zdá se, že v tomto nelítostném prostředí se mu podařilo získat Neumanna, Šlechtu, Plojhara na stranu KSČ. Právě tito jmenovaní sehráli v únorových událostech roli páté kolony KSČ ve svých politických stranách.

 Vnitřní správu tábora v Buchenwaldu strhli na sebe komunističtí vězni, kteří byli proti Zenklovi zaujati pro jeho protikomunistické postoje z předválečné doby. Když se blížila americká armáda, dostal velitel tábora  Hermann Pister (1885 - 1948) rozkaz k evakuaci tábora. Následně bylo vypraveno několik evakuačních transportů (tábor opustilo asi 22 000 vězňů a 21 000 jich zůstalo). 5. dubna Pister pověřil raportführera SS-oberscharführera Hofschulteho shromážděním 46 vybraných vězňů. Kápo pisárny Hans Neumeister měl tyto vězně svolat na osmou hodinu ranní druhého dne. Seznam 46 jmen údajně vznikl částečně z udání vězne, který před svým transportem označil nacistům nebezpečné osoby. Nikdo nechtěl riskovat, a tak se až na jednoho všichni v táboře schovali, a v přikázanou hodinu se u brány neshromáždili. Tou dobou už vládla uvolněná disciplína. Podle jednoho z vězňů se od 1.dubna apely konaly velice nepravidelně.

Jako jediný Čech byl na tomto seznamu Petr Zenkl. Také on se hodlal skrýt, a tak si nechal ostříhat vlasy,  vousy a převlékl si šaty. Komunističtí táboroví funcionáři ukryli své oblíbence v kuchyních, skladištích či v nemocnici, ale Zenkla ukrýt odmítli. Zenkl našel pomoc u vězňů se zeleným trojúhelníkem - trestanců odsouzených za kriminální činy. Znali Zenkla jako člověka, který se k nim choval slušně, proto mu poskytli azyl pod podlahou svého bloku. Pak odešel na pisárnu, kde mu přítel Leopold Lukašík zajistil novou identitu - dal mu číslo a jméno zemřelého vězně. Další dny strávil Zenkl pod podlahou, v  tyfovém baráku, kam se bál každý vkročit, a pak střídavě v kanalizační rouře a v psí boudě. 

Den poté, co armáda generála Pattona osvobodila Buchenwald, varoval Zenkla americký komentátor E.R. Murrow, že jeho život je stále ohrožen, protože komunisté by neradi viděli jeho návrat do Prahy. Zenkl proto využil nabídky francouzských spoluvězňů, kteří ho chtěli vzít do Strassburgu. Ale i tuto možnost komunisté zhatili. Nakonec Zenkl unikl z tábora tajně a pracně se dostal k americkému vojenskému stanovišti, které pohotově zařídilo jeho odlet do Frankfurtu, odkud pokračoval do Paříže a do Londýna.

V Londýně (válka ještě neskončila) prosazoval, aby československé zahraniční jednotky byly co nejrychleji nasazeny doma a pomohly ohrožené Praze. Rovněž žádal, aby americké jednotky rozložené jihozápadně od Plzně spěchaly do Prahy. V té době se v Londýně dozvěděl, že 5. května byl na jím opuštěný primátorský stolec dosazen jeho předválečný odpůrce, komunista Václav Vacek. A ač nepřítomen, byl 25. dubna 1945 na tajném zasedání Revolučního výboru ČSNS (na návrh Fráni Zemínové) Petr Zenkl zvolen předsedou strany.

Už v roce 1945 Petr Zenkl vycítil, že ač má repubilka Košický program, navržený ovšem komunisty, svého staronového prezidenta i ústavu, mizí to podstatně. Pár měsíců po květnu 1945 veřejně prohlásil: "My sice máme Svobodné slovo, Svobodné noviny, Svobodný zítřek, ale nemáme svobodu" - (jedná se o noviny které vydávala ČSNS).

V srpnu 1945 uvolnil Václav Vacek křeslo pražského primátora, aby na něj opět usedl Petr Zenkl, který toto místo musel po příchodu německých okupantů opustit. Za dobu vlády Václava Vacka na pražské radnici dosadili komunisté do všech městských úřadů výlučně komunisty, a to bez ohledu na kvalifikaci a schopnosti, aby si tak pro budoucnost zajistili, že úřednický aparát bude jejich "revoluční" útoky na demokracii podporovat. Do května 1946 se Zenklovi podařilo nastolit na radnici pořádek. A na předvolebním sjezdu ČSNS prohlásil: "Socialismus chápame jakožto úsilí o spravedlivější sociální řád a o zavedení spravedlnosti v celém hospodářském životě." Při tom neopomněl odmítnutí marxismu. Poté proběhly parlamentní volby, po kterých (jako předseda druhé nejsilnější strany) opustil funkci primátora, a stal se místopředsedou československé vlády.  

Petr Zenkl 1947, projev u příležitosti padesátiletého výročí založení ČSNS (foto)

V září 1947 vypukla tzv. Krčmaňská aféra, případ dopisových bomb, které dostali tři nekomunističtí členové československé vlády. Balíčky s výbušninou obdrželi národní socialisté: místopředseda vlády Petr Zenkl, ministr spravedlnosti Prokop Drtina, a nestraník Jan Masaryk. Naštěstí pekelné stroje nikoho nezranily. Stopy vedly ke skupině komunistů na Olomoucku do dílny komunisty - truhláře Jana Kopky. Od něho stopy vedly na komunistický krajský sekretariát v Olomouci, přímo k poslanci Sosnarovi a předsedovi kraje Alexejovi Čepičkovi. Sosnar i Čepička se v důsledku vyšetřování vzdali svých mandátů. Bohužel únor 1948 zabránil odsouzení pachatelů.

20. února 1948  podal Petr Zenkl s dalšími demokratickými ministry demisi na protest proti stupňovanému násílí komunistů v boji o mocenskou hegemonii ve státě a proti jejich nedemokratickým praktikám. Tímto aktem vypukla únorová krize.

23. února proběhla policejní prohlídka ústředního sekretariátu ČSNS a došlo k zatčení genrálního tajemníka strany Vladimíra Krajiny a poslanců Oty Hory a Aloise Čížka (propuštěni po zásahu E. Beneše - domnívám se, že všem soudným už muselo být v té době jasné, jak to dopadne)

24. února 1948 se konalo poslední zasedání Výkonného výboru ČSNS. Účast byla velká, téměř stoprocentní. Jeden z mála který se zasedání nezúčastnil byl Emanuel Šlechta. Referovali tito politikové: dr. Petr Zenkl, Jaroslav Stránský, Prokop Drtina. Po jejich projevech, po kterých následoval souhlasný aplaus, následovala diskuze. Jako první se přihlásila Milada Horáková, která měla informace o tom, že Gottwald chce doplnit vládu některými členy ČSNS. Obrátila se na přítomného Aloise Neumanna a zeptala se ho: "Chtěla bych vědět, zda je to pravda. Může nám bratr poslanec Neumann potvrdit tuto mou informaci? Celý sál hledal očima Neumanna, aby viděl jeho reakci. Slova se ujal Alois Neumann a k překvapení zúčastněných žádal aby shromáždění souhlasilo s účastí v akčním výboru. Po řevu: "Vyhoďte zrádce!" A prorockých slovech Petra Zenkla vůči jeho osobě: "Už dvakrát jsme se střetli, potřetí to bude na život a smrt!", opustil A. Neumann nepozorovaně sál. Prohlášení o tom, že kdokoliv kdo bude jednat s Gottwaldem o vstupu, bude vyloučen ze strany, už  bylo bezzubé. (Šlechta a Neumann už byli s Gottwaldem dohodnuti)

foto: Alois Neumann

Po komunistickém puči byl Petr Zenkl pod nepřetržitém dozorem StB. Hlídky každé ráno podávaly zprávu na Oblastní úřadovnu a odtud byly posílány zprávy na Ústředí státní bezpečnosti. Odchod Zenkla do zahraničí naplánovali Jaromír Horák, Oldřich Jandera, Jaroslav Švejdar a Miroslav Fiala. Odchod byl naplanován za pomoci amerického velvyslanectví v Praze, které nabídlo přepravu Zenklových v kufrech diplomatických vozů. Protože Zenkl si kladl podmínku, že jeho strážcům se nesmí nic stát, nezbývalo, než aby byla nějaká hlídka přemluvena ke spolupráci. Úkolu se ujal Jaroslav Švejdar, obvodní komisař z Oblastní kriminální úřadovny, kterému se podařilo přesvědčit ke spolupráci strážné Karla Tománka a Lubomíra Kopeckého (členové ČSNS, kteří se udrželi v bezpečnostních složkách i po únorovém převratu).

 7. srpna 1948 kolem sedmé ranní Petr Zenkl s ženou a oběma strážci nahlásili uniformované hlídce, že vlakem odjíždějí navštívit hrob Zenklova bratra a jeho ženy na Karlštejně. Místo toho se vydali na farmu nedaleko Nového Strašecí, kde na ně čekala dvě vozidla americké dipolmatické služby, a ta je v úložných prostorech přepravila za hranice. Spolu s nimi odešli také všichni pomocníci Tománek, Kopecký, Jandera, Švejnar, Horák a další (ti se přepravili rychlíkem do Chebu, kde se jako žňová brigáda přesunuli k hranici, a bez potíží překročili hranici do Německa)

Po krátkém pobytu v Německu se Zenklovi vydali do Paříže, kde se Zenkl opět setkal s americkým novinářem E. Murrowem. Poté jejich cesta vedla do Londýna. Z Londýna se za pár měsíců přesunuli do New Yorku. Zenkl se usadil ve Washingtonu - mezi exulanty bylo až 62% národních socialistů. Národní socialisté byli v letech 1948 až 1949 nejsilnější politickou stranou a toto postavení si udržovali ještě dlouho. V následujících letech se stal Zenkl hlavou československého politického exilu. V letech 1949 - 1974 byl předsedou exilové Rady svobodného Československa se sídlem ve Washingtonu D.C. A také předsedou exilové ČSNS. Ve Washingtonu dne 2. dubna 1975, v požehnaném věku devadesáti let, zemřel. Jeho žena Pavla zemřela v roce 1971, po 62 letech bezdětného manželství.

Petr Zenkl a jiní národní socialisté, kteří zemřeli v exilu, se nakonec do své rodné země vrátili a jsou pohřbeni ve fiktivním hrobě Milady Horákové na vyšehradském hřbitově. Spolu se Zenklem a jeho ženou jsou zde pochováni prof. Vladimír Krajina s ženou (hrdina domnácího odboje za II. světové války), Růžena Pelantová (po II. světové válce náměstkyně primátora Prahy). Otakar Machotka s ženou (účastník protinacistického odboje) a Franta Klátil (novnář a spisovatel). Kousek od tohoto hrobu je hrob dalšího exulanta - Ferdinanda Peroutky.

Petr Zenkl ma na Praze 8 svou ulici, ale k překvapení nemá zde žádnou pamětní desku, což kontrastuje s pamětními deskami komunistů Jana Švermy, Bedřicha Václavíčka a především Emanuela Famíry, zuřivého komunisty, který už v únoru 1968 bojoval proti polednové politice tehdejšího vedení KSČ a v srpnu 1968 nadšeně vítal a objímal sovětské vojáky.

Ale to už je jiná kapitola našeho vnímání naší historie.