Milada Horáková měla spolupracovat s nacisty? A Buquoy-Kopecký?

Ve svém dalším blogu "Jak dalece spolupracovala Milada Horáková s nacisty?" se nám snaží  Buquoy-Kopecký namluvit, že o Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravd a on zná "pravdu". Podle "této pravdy" byla Milada Horáková a její manžel spolupracovnicí Gestapa nebo Abwehru. 

Jako důkazy v podstatě přepisuje další bludy Rosse (Rostislava) Hedvíčka, který to dotáhl na čestné místo Dvorany hlupáků.

V tomto veskrze prolhaném blogu se nám snaží vsugerovat, že Milada Horáková byla obdivovatelkou "německého národního socialismu". Vždyť jako vedoucí členka Ženské národní rady (ŽNR) organizuje v roce 1938 pomoc uprchlíkům z pohraničí. K vůli tomuto "obdivu" se v roce 1939 zapojila do odbojové organizace Petiční výbor "Věrni zůstaneme", v kterém patřila mezi klíčové osobnosti; do odbojové organizace Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala ve struktuře ŽNR nové ilegální pracovníky. V tomto pravděpodobně spočíval její obdiv.

Pomluvy a lži Buquoye-Kopeckého dosahují vrcholu nestydatosti, když o Františce Plamínkové píše jako o "Strašpitlovi" a o její hlavní pracovní náplni ne "odboj", nýbrž nicnedělání. Jako argument používá nacistický kolaborantský tisk "Národní politika", ze dne 7.2. 1942:

 "Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně rady, neví rady, co má dělat...není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlili do soukromí a postoupily svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek."

Tento článek si může každý v celém znění přečíst na internetových stránkách České televize v 24. díle dokumentu  Heydrich konečné řešení. Přesto si dovolím uvést dvě věty z tohto článku:

"Mlčení takových odpovědných funkccionářů se pak vykládá jako tichá demonstrace, jako odpor proti novému vývoji a jeho pasivní rezistence. Takové osobnosti jsou překážkou na cestě národa k nové budoucnosti a způsobují svou tichou demonstrací víc škody, než myslíte."  

Strašpitel, podle "hrdiny"  Buquoye-Kopeckého, Františka Plamínková, dlouholetá přítelkyně prezidenta T.G. Masaryka a jeho rodiny, si nikdy nebrala servítky, a to dokonce i co se týká žen: "Mně se zvedá žaludek z těch ženských, které chtějí reformovat svět a zavádějí mam a klam." A nebála se ani Hitlera, kterému v září 1938 napsala otevřený dopis, v kterém mu vyčítala nejen urážku prezidenta Beneše, ale dále ho upozorňovala na jeho historické a zeměpisné omyly, jichž se dopustil ve své "slavné" norimberské řeči 12. září. Svůj dopis končí: "Jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsati Vám, pane říšský kancléři, protože jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí."

Po okupaci neváhá se opět ozvat. Protestuje u státního prezidenta Háchy, že v padesátičleném vedení jediné povolené protektorátní strany, Národním souručenství, není jediná žena. Odmítá navrhnout zrušení Ženské národní rady, jak ji to protektorátní orgány doporučily.

Měla možnost emigrovat, když v květnu 1939 vycestovala na feministický kongres do Kodaně. I když ji přátelé nabádali, vrátila se. Hned první den vypuknutí druhé světové války - 1. září 1939, byla zatčena a šest týdnů vězněna. Jelikož byla po propuštění pod dohledem gestapa, pověřila organizaci ilegální činnosti ŽNR Miladu Horákovou.

Dva týdny po atentátu na Heydricha ji gestapo zatklo podruhé a převezlo do Terezína, kde se setkala s Miladou Horákovou. Patrně ji vůbec nevyslýchali a podobně jako spisovatele Vladislava Vančuru poslali jako velice známou osobnost rovnou před popravčí četu, aby zastrašili české obyvateltvo. Františka Plamínková byla zatřelena na střelnici v Kobylisích 30. června 1942.

Památku Františky Plamínkové se důsledně snažil vymazat i poúnorový komunistický režim. Ulice na pražské Letné, která po válce nesla její jméno, byla v padesátých letech pojmenována po redaktorovi Rudého Práva Františku Křižíkovi. Dnes má Františka Plamínková svou ulici na Pakráci. (vybráno z práce Petra Koury)

Další z mnoha Buquoy - Kopeckého lží (někdy si říkám jestli dotyčný ví co znamena slova pravda) je tvrzení ohledně zatčení Milady Horákové 2.8. 1940 v Horním Bradle u Nasavrk. Podle Buguyoe-Kopeckého "zatčení" spíše vypadá na konspirativní schůzku, protože v Nasvrkách se nachází zámek. V té době měl (podle Buqoye - Kopeckého) patřit Josefu Traumannsdorfovi a měl sloužit jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Ale stačí kliknout na stránky Nasavrk, a hle, zjistíme, že v roce 1940 byl majitelem zámku rod Auesperků. Josef Traumannsdorf získal zámek jako dědictví až v roce 1942. A ke všemu je všeobecně známo, že manželé Horákovi byly v té době v Horním Bradle na dovolené v penzionu Vršov, kde také byli gestapeem zatčeni, a proto je pochopitelné (ne však Buguoy-Kopeckému), že nemohli být v kanceláři. Nu což, každá lež se hodí.

Buquoy-Kopecký dále ve svém lžiblogu píše, že Horáková v Terezíně figurovala pod krycími jmény "Milada Králová" a "Milada Pěkná". Jaká je pravda? V Polizeigefängis Thererisienstadt je vedena pod svým jménem. Dochoval se tzv. Geldbuch, který to dvakrát potvrzuje. Stačí kliknout na odkaz: http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/mala-pevnost/detail.php?table-Mala pevnost Terezin&col-id&value-1964 a další lež Buguoye-Kopeckého mizí v nenávratnu.

Další nehorázná lež je Buquoy - Kopeckého odkaz na vzpomínky Věry Vackové na Horákovou jako na lesbu i "mučení" Horákové. Myslím, že každý si sám udělá obrázek o panu Buguoy-Kopeckém po přečtení těchto odkazů:

První je odkaz z knihy Miroslava Ivanova "Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové str. 72-73, Vzpomíná Věra Vacková.  Z této výpovědi vychází jak ubohý je Buguoy-Kopecký, který ve svém blogu napsal: "Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zpívat, pokud tomu byla příležitost...A pak po dozpívání jsme vždy zůstaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42."

A jaká je skutečnost: "Vidím ji jako dnes, když večer, před zvíraním našich cel, a tedy i krankeštuby, obcházela s velkými hrnci čaje naše cely a volala: Močopudný! Kdo potřebuje? Za obroučky jejich brýlí mrkaly oči tak mohutně, že jsem říkaly, že jí brýle spadnou. To bylo totiž znamení, že se jedná o čaj normální, sladký, který byl pro nás pochoutkou. A protože komandatka stála vždycky za ní, musela Miládka použít svých očí k tomu, aby upozornila, že to není močopudný čaj, o nějž nikdo nestál. Hlavně z toho důvodu, že nás na cele bylo šedesát a byl jenom jeden záchod, jemuž jsme říkaly "ponorka".

Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zaspívat, pokud k tomu byla příležitost, nové písně, jak říkala ´čerstvě složené´....Netušila jsem, že to bude píseň, kterou Miládka chtěla slyšet vždy večer před spaním. Byla to ´Holčička Jana´, píseň, jež jí připomínala opuštěnou dcerku bez mámy a táty. (dcera Milady Horákové se jmenovala Jana - pozn. autora) A pak po dozpívání jsme vždycky zůstaly v objetí dlouho a beze slov. bylo mi 18 a Miládce 42... Janě bylo méně než mně, ale Miládka ve mně snad v něčem viděla svoji dceru...

 Stačí přeskočit na str.77 a pokračovat ve vzpomínkách Věry Vackové: "Za svůj dlouhý život jsem se nesetkala s ženou, která by se mohla dr. Miladě Horákové vyrovnat. Svoji statečnost a lásku k vlasti prokázala činy a svým chováním. Vězněná za nacistů - a pak hrůzostrašné  výslechy za našeho ´socialismu´. Podmínky, za nichž prožívala toto vězení, mučení našemi lidmi - to vše vysoce přesáhlo utrpení, kterému jsme byly vystaveni my jako nepřátelé ´velkoněmecké říše´za protektorátu. A to je to nejbolestnější a nejhroznější: že vlastní národ popravil ženu-matku a největší vlastenku naší doby."

A ještě horší je, že se najdou "lidé", kteří po 64letech se sníží k podlým lžím. Buquoy-Kopecký se v jednom ze svých pomlouvačných blogů ptá: "Cui bono?" Nezbývá mně než se také zeptat: "Cui bono?!"

Věra Vacková-Žahourková (otec člen ČSNS - člen odboje, jemuž mladá Věra pomáhala). Její vzpomínky "Bylo mi osmnáct, devatenáct a dvacet"  vyšly v Terezinských listech č.24/1996 str. 106-188 (http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/historie-sbirky-a-vyzkum/terezinske-listy) A ať budete číst jak chcete, nic takového co popisuje "historik" Buguoy - Kopecký nenajdete. Věra Vacková byla v Terezíně od 7.5. 1943 do 20.1. 1944, kdy byla odvezena do Ravensbrücku. Takže v Terezíně strávila osm měsíců.

Podle Buquoye-Kopeckého, měla Věra Vacková prohlásit: "Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně...chodil s různými léky, které měl...i ze zásoby SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny..." No a poté se "historik" Buguoy-Kopecký táže otázkou: "Čím si "vězenkyně" vyrobila takovou důveru SD, že má přístup k lekářským zásobám SS?"

Zmíněný MUDr. Vojtěch Sailer napsal  a v roce 1972 vydal knihu "Byli jsme tři lékaři". Název vychází z jeho odbojové činnosti na Kolínsku a Poděbradsku, kdy byl na jaře 1943 zatčen s dvěma kolegy lékaři a 2.4. dopraven do Terezína. Kniha vyšla v době normalizace, v době kdy se o Miladě Horákové nikdo neodvážil zmiňovat. Přesto je na straně 68 o Miladě Horákové malá zmínka: Vedoucí ženského zdravotnictví byla JUDr. Milada Horáková. Dělala všechno lehce, účelně a bez rozpaků. Ve své knize se MUDr. Oldřich Sailer velmi často zmiňuje o Miládce. Ale tato Miládka ma své konkrétní jméno: Milada Pixová.

Milada Pixová v roce 1942 odsouzená k trestu smrti, měla v Terezíně privilegované postavení. Sloužila veliteli Terezína Jöckelovi, přezdívanému "Pinďa". Dokonce mu vychovávla dceru. Svého postavení náležitě využívala ve prospěch vězňů. A byla to ona, která Sailerovi sháněla potřebné léky.  Jöckel s vděčnosti za její práci se rozhodl pomoci ji na svobodu. Proto napsal do Prahy. Odpověď z Prahy byla negativní s poznámkou, že bude poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Jöckel napsal opět do Prahy aby Miladu Pixovou nechali v Malé pevnosti. Odpověď přišla devátého října 1944: "Milada Pixová, datum narození, adresa, která byla stanným soudem v r. 1942 odsouzena k trestu smrti a u níž nebyl rozsudek proveden, budiž ihned zastřellena. Provedení exekuce budiž neprodleně ohlášeno referátu IV.B". Podepsán K.H.Frank. Zdrcený Jöckel nenašel odvahu a pověřil aktem Schmidta, který ji navštívil, vyprovázel ji ke dveřím a když překračovala práh, vytáhl pistoli, přiložil ji Miladě k týlu a stiskl spoušť (str 191 - 201)

Dále doporučuji Benešová Miroslava: "Setkala jsem s ní ještě dvakrát. JUDr. Milada Horáková ve vzpominkách spoluvězňů" Terezínské listy č. 20/1992 str.41 - myslím, že po přečtení si každý udělá obrázek o morálce Buquoye - Kopeckého. (odkaz výše)

Kopecký-Buquoy dále ve svém lžiblogu píše: Bohuslav  Horák se prý zúčastnil "pochodu smrti". Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22.4. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané.

Jaká je skutečnost? Nechme mluvit Karla Veselého (www.memoryofnations.eu/story/vesely-karel-1922-1948) myslím, že dostačující je už nadpis jeho vyprávění: "Z těch čtyř tisíc vězňů do té vesnice Altfrauenhofen přišlo asi dvanácet set. Všechny ostatní postříleli."

Cesta trvala šest dní. Vyšli 24. dubna a do Altfrauenhofenu přišli 30. dubna. Druhý den přišli amíci a vojenský konvoj je odvezl do Domažlic.

"Historik" Buquoy - Kopecký se taky velmi podivuje, že Milada Horáková se z Aichachu vrátla až 20. května a dramaticky se ptá: "Proč manželé Horákovi s návratem tak otáleli? Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení?"

Podívejme se co na to říká jedna z pamětnic Kepková Miluše (www.pametnaroda.cz/story/kepkova-miluse-1927-1849)  "K 5. květnu 1945 dorazila americká armáda i do hor. A před ní hnali Němci ženy vězenkyně z Aichachu, ty k nám přišli...Asi po 14 dnech byla Miluše s dalšími cizinkami odvezena do rozbombardovaného Mnichova . "Tam jsem byla až do 28. června, trvalo dva měsíce, než jsem se dostala domů.." Dalším kdo byl s Miladou Horákovou v Aichachu byla její přítelkyně Růžena Pelantová, po válce  náměstkyně primátora za ČSNS.

Takže Milada Horáková, která měla mít podle Kopeckého-Buquoye strašné "Obavy z prozrazení" se vrátila domů v nejkratším možném termínu!

Vypadá to, že po nacistech a komunistech, přichází jiní, horší, daleko nebezpečnější, kteří se snaží využít klipové doby, kdy čtenáři nemají čas hlouběji zkoumat co je jim předkládáno.