Zločinné ideologie 20. století: komunismus a nacismus VIII.část

28. 10. 2014 11:25:14
Druhá světová válka skončila porážkou nacistů a vítězstvím komunistů. Pro Velkou Británii to bylo Pyrrhovo vítězství. Její moc klesala, čehož využili některé jejich kolonie, především v Asii (Indie apod.). Východní Evropa se dostala pod vliv komunistů, které tam instalovali sovětští komunisté.

V Albánii byla založena komunistická strana až v roce 1941. Jejím vůdcem se stal Enver Hodža, který ve svém úřadě setrval až do své smrti v roce 1985. Komunisti se ujali moci v roce 1944, kdy se Albánie, jako jediná evropská země sama osvobodila. V době kdy padla Tirana, překročil počet partyzánů 50 000. Během války byli albánští komunisté pod silným vlivem jugoslávských komunistů. Část albánských partyzánů dokonce pomáhala Titovi osvobozovat Jugoslávii. Někteří z nich doufali, že se jim povede osvobodit Kosovo a připojit ho k Albánii. Což se jim nepodařilo. Odměnou jim byl koncentrační tábor na severu Albánie.

Po skončení války Hodža nesdílel nadšení některých soudruhů z podřízení strany Jugoslávii. Hlavním přívržencem spolupráce s Jugoslávií byl tajemník strany a šéf tajné policie Koči Džodže. Džodže si i lépe rozuměl jak s Titem tak i Stalinem. V roce 1947 chválil Dodže plán na spojení Albánie s Jugoslávii (měl se týkat i Bulharska), ale sovětsko-jugoslávský rozkol v roce 1948 učinil tomuto plánu přítrž. Ale především se tento plán nelíbil Hodžovi, protože ten nemínil pustit své vůdcovské místo; proto nechal Dodžeho zavřít a popravit. A aby se odlišil, nechal komunistickou stranu přejmenovat na Albánskou stranu práce.

Albánie měla nejtvrdší komunistický režim v Evropě, z kterého se těžko dalo dostat; zvláště poté co po XX. sjezdu KSSS se Hodža od SSSR odvrátil a začal se orientovat na Čínu. V roce 1961 dokonce Albánie přerušila diplomatické styky se SSSR, a výrazně omezila kontakty s většinou socialistických zemí. Roztržka vyvrcholila v roce 1963 kdy Hodža necvhal stáhnout ze všech socialistických zemí, kromě Číny, všechny studenty. Někteří z nich si přivezli do vlasti ženy, které se ocitly v pasti. Nedostaly pas, nemohly se rozvést ani vrátit. Musely čekat (v případě ČSSR), až přiletí státní návštěva, pak se dotyčné připojily k delegaci a za mlčení Albánských soudruhů nastoupily do vládního letadla a vrátily se domů.

Vyvrcholením albánské izolace byl rok 1978 kdy Hodža přerušil styky i s Čínou. Poté došel k závěru, že Albánie je jediná socialistická země na světě, protože už v roce 1967 prohlásil, že Albánie je prvním státem na světě, který se stal ateistickým. Časopis Nendori hrdě uvedl, že všechny mešity a kostely byly zničeny nebo zavřeny - bylo jich 2169, z toho 327 katolických.

bunkr.jpg

Hodža ve své stihománii nechal v Albánii postavit přes 750 000 bunkrů, které měly Albánii ochránit od imperialistů a revizionistů. Takže je možné (aspoň v devadesátých letech), že na pláži můžete narazit na bunkry, které jsou od sebe ve dvaceti až padesáti metrové vzdálenosti. Povětšinou je sedm malých, pak následuje větší. Když Hodža 11. dubna 1985 zemřel, byla jeho rakev umístěna v mauzoleu ve tvaru pyramidy a skoro i o její velikosti. Špičku pyramidy zabírala velká prosklená hvězda, aby na Hodžův sargofát dopadala sluneční hvězda. Po revoluci se tento objekt začal využívat na veletrhy a výstavy. V Albánii existovaly tvrdé tresty za sledování cizí televize a za zahraniční jména, které někdo dal svému dítěti. Dostat se z Albánie bylo témeř nemožné. Našli se ale tací, kteří dokázali z Albánie převlavat na Korfu. Když v Albánii padl komunistický režim, Albánci v návalu nenávisti v podstatě zničili všechny své továrny.

V Jugoslávii roku 1945 dominovali Titovi partyzáni urputné občanské válce, která doprovázela boje proti Němcům. Ve volbách 1945 dostali voliči jednotnou kandidátku, která dostala 96% hlasů. Tím získali komunisté monopol moci. Z 12 000 předválečných komunistů jich přežilo 3 000, ale po skončení války jich bylo 300 000. Tito překlenoval etnické rozdíly; po otci byl Chorvat, po matce Slovinec, ale především ho uznávali i srbští komunisté. Jugoslávie se tímto stala po SSSR a Mongolsku třetí socialistickou zemí světa. I jako jinde, začalo jejich vládnutí terrorem. Nejznámější je masakr v Bleiburgu, kdy bylo zabito až 20 000 lidí, převážně ustašovců. V roce 1946 skončil ve vězení vůdce legální opozice Dragoljub Jovanovič. Protože Tito nemínil ve všem následovat Stalina, došlo mezi Jugoslávií a SSSR k roztržce. Pro sympatizanty se Stalinem nechal v roce 1949 zřídit internační tábor - Goli otok. Za to se stal pro Stalina "Krvavým psem" a revizionistou. Tito napsal Stalinovi: "Zastavte posílání lidí, kteří mě mají zabít." Vypráví se, že když byl Antonín Novotný na první státní návštěvě v Jugoslávii, tak mu Tito (který pracoval v mládí jeden čas v Čechách) ukázal československé noviny s karikaturami, na kterých byl vyobrazen se sekyrou v ruce z které kapala krev. I z Tita se časem stal kult osobnosti. Každý kdo byl v tehdejší Jugoslávii si určitě vzpomene na jeho podobizny v každém krámku, domě... Bylo po něm pojmenováno několik měst a vládl dlouhých pětatřicet let.

titop.jpg

Už v době jeho života se objevovaly národností problémy. V roce 1971 vrcholily nepokoje v Chrovatsku - a srbská menšina se začala vyzbrojovat. Objevovaly se požadavky na vytvoření chorvatské armády a mluví se o separaci republiky. Teprve na zásah Tita Chorvati (komunisté) ustupují a rezignují. Po smrti Tita moc přejímá skupina komunistických vůdců. V osmdesátých letech postihla Jugoslávii, to co všechny "socialistické" státy - ekonomická krize. Jugoslávské výrobky (a všech soc. zemí) byly nekonkurenceschopné, dluhy velmi vysoké; dělníci stávkovali a začaly bouřlivé diskuze jak pokračovat dál. Některé republiky začaly požadovat záruku práva na odrtržení. Na nebezpečí nacionalismu reagovali komunisté tvrdými represemi. Mnozí intelektuálové a profesoři skončili ve vězení. K moci se začali dostávat komunisté, kteří později stanuli v čele válčících států.

Roku 1986 se stává vůdcem Svazu komunistů Srbska Slobodan Milošovič, kterému se podařilo odstranit vedení komunistů Černé Hory, Vojvodiny a Kosova a nahradit je svými lidmi. Na přelomu let 1988 a 1989 propukají v Kosovu obrovské nepokoje. Slovinci (komunisté) kritizují srbský přístup k Albáncům. Milošovič zahajuje nepravdivou propagandistickou kampaň na diskriminaci bosenských a chorvatských Srbů. V lednu 1989 (což se málo ví) se Svaz komunistů Slovinska zříká monopolu moci a umožňuje zakládání jiných stran.

mil.jpg

Předzvěst rozpadu byl 14. kongres Svazu komunistů Jugoslávie ve dnech 20. - 22. ledna 1990. Srbský a Slovinský svaz komunistů byl již před kongresem v dlouhodobém sporu. Chorvatští komunisté se pokoušeli vystupovat jako prostředníci. Slovinci se nakonec rozhodli přijet, ovšem pod podmínkou, že jejich návrhy budou přijaty. Narazili však na Slobodana Milošoviče, který v roce 1989 pronesl známý projev u příležitosti šestisetletého výročí bitvy na Kosově poli, což někteří považují jako předznamenání krvavého rozpadu Jugoslávie. Po dvou dnech ostrých sporů a silných slov delegace Svazu komunistů Slovinska 22. ledna okolo 22:30 hodiny kongresový sál opustila. Okamžitě poté se ujímá slova Slobodan Milošovič a prohlašuje, že kongres pokračuje v práci podle původního plánu. Proti se ostře postavili Chorvati, kteří získali i podporu bosenských delegátů a po dvouhodinovém jednání za zavřenými dveřmi, obě delegace opustili kongres.

Pak už to dostalo rychlý spád. Svazy komunistů Slovinska a Chorvatska vystupují z federativní organizace komunistů. V dubnu 1990 se ve Slovinsku konají svobodné volby. Svaz komunistů Srbska se přejmenovává na Socialistickou stranu Srbska, vítězí ve volbách a Milošovič se stává prezidentem Jugoslávie.

vjug.jpg

25. června 1991 vyhlašují Chorvatsko a Slovinsko nezávislost a začíná rozpad Jugoslávie doprovázený masakry. A ti kdo nesou za ní zodpovědnost, byli právě vrcholní představitelé jednotlivých komunistických stran a především komunistický nacionalista Slobodan Milošovič.

Bulharští komunisté se během 2. světové války zúčastnili partyzánských akcí jen v omezené míře. Ale v roce 1943 se jim podařilo získat vliv v hnutí Lidové fronty. V září 1944 se tomuto hnutí, nyní přejmenované na Vlasteneckou frontu (obdoda Národní fronty), podařilo chopit moc. Komunisté měli v koalici i ve vládě menšinu. Jak však odpovídá jejich založení, zmocnili se (jako všude) pro stranu klíčových ministerstev. Prostřednictvím ministerstva vnitra řídili policii a díky ministerstvu spravedlnosti ovládli soudy. V Bulharsku jako i v dalších státech, které se chystaly k vládě komunistů, vznikla paralelní policie známá jako Lidová milice (to známe), a ta zcela podléhala komunistům.

Do Bulharska se vrátil Georgi Dimitrov, a stanul v čele vlády. Opozici vedl předseda agrární strany Nikola Petkov, který na komunisty vyvýjel tlak ohledně komunisty ovládané policie a soudů. V červnu 1947 byl Petkov zatčen. Proběhlo s ním naprosto zmanipulované soudní řízení, byl odsouzen k trestu smrti a oběšen. Další člen opozice předseda sociální demokracie Kosta Lulčev, neuposlechl Dimitorva varování a v lednu 1948 hlasoval proti návrhu rozpočtu. Odplata přišla ihned. Navzdory vysokému věku byl zatčen a odsouzen k patnácti letům.

I v Bulharsku proběhly politické procesy. V roce 1949 proběhl proces s Trajčo Kostovem, který byl pokládán za nástupce Georgiho Dimitrova. Proces skončil v prosinci 1949 po komunisticku - popravou, po které následovaly jako obvykle další procesy. Odpůrci byli zavíráni do táborů. Nejhorší byl v Loveči, tam mrtvoly zabitých nebo zemřelých předhazovaly prasatům. Dimitrov zemřel 2. července 1949 a dostalo se mu cti jako Leninovi. V Sofii bylo vybudováno mauzoleum pro jeho tělo, a po vzoru Stalina se začal vytvářet jeho posmrtný kult osobnosti.

mgd.jpg

V roce 1955 se do čela strany a státu dostal Todor Živkov. V sedmdesátých a osmdesátých letech s rozvojem turistiky na černomořské pobřeží začali komunisté perzekvovat Turky a Pomoky. Museli si pobulharšťovat jména a nebo byli nuceni k emigraci. Živkov vládl, jako je u komunistů zvykem, až do 10. listopadu 1989, kdy byl svržen vnitrostranickým pučem. Noví komunisté se zřekli idejí marxismu-leninismu, přihlásili se k idejím sociální demokracie a pěkně po kapitalismu, pod změněným jménem, vládli dál.

Rumunská komunistická strana byla malá a geograficky rozdělena na ty kteří byli vězněni v Rumunsku - mezi nimi se nacházeli budoucí vůdci země Gheorghe Ghergihiu-dej a Nicolae Ceausescu - a na ty co odešli do exilu do Sovětského svazu. K nim patřila Anna Paukerová, dcera rabína, revolucionářka od roku 1918. V poválečném Rumunsku se Paukerová stala ministryní vnitra. V roce 1947 nechala zatknout představitele zakázané rumunské Rolnické strany Juliu Maniu a Iona Mihalache, kteří byli odsouzeni k doživotí. A jak je u komunistů obyvklé, i na ni přišla řada. V roce 1952 byla zbavena všech funkcí a vyloučena ze strany. Oproti jiným komunistickým stranám, Paukerové byl uložen pouze trest domácího vězení.

Přestože se koncem války ocitlo Rumunsko na straně Spojenců, nebrali to Sověti na zřetel a zacházeli s Rumunskem jako s nepřítelem. Než bylo podepsáno příměří, Molotov tvrdě vyjednával. Trval na tom, že bude potvrzena anexe Besarábie a Severní Bukoviny. Rumunům byly jako trest uloženy ekonomické reparace, zatímco vojenské doložky vrátily rumunskou armádu zpět do války. Rumuni významně přispěli k osvobození části Maďarska a Československa a zajali 100 000 mužů. V této fázi ztratili téměř 170 000 vlastních vojáků.

V roce 1945 byl zvolen generálním tajemníkem Gheorghiu-Dej, protože se mu podařilo přesvědčit Stalina, že bude spolehlivě sledovat sovětskou linii. A jako v jiných státech východního blogu, spolkli v únoru 1948 komunisti rumunské sociální demokraty. Sovětská vojska odešla z Rumunska až v roce 1957. Odhaduje se, že při stavbě kanálu Dunaj - Černé moře bylo asi 200 000 mrtvých.

Gheorguhiu-Dej umírá v roce 1965, a na jeho místo se dostává jeho ochránce Nicolae Ceausescu. Jeho prvním krokem je prohlášení Rumunska socialistickou republiku. V tom samém roce, v touze po velkém (početně) Rumunsku zakáže interrupce, zvýší daně bezdětným párům a provede další opatření, jejichž cílem bylo zvýšení porodnosti a nárust obyvatel Rumunska.

V roce 1974 byl vytvořen titul prezident a k "všeobecnému" překvapení byl doživotním prezidentem "zvolen" Ceausescu, který v té době začal dávat významné posty ve vládě svým nejbližším lidem: manželce, bratrům, synům ... V tomto období také začal i proces systematizace, přesidlování samot a menších vesnic do měst, který vyrcholil přebudovávání hlavního města.

pl.jpg

Přibližně jedna pětina centra Bukurešti, včetně kostelů a historických budov byla zbourána a centrum bylo přebudováno. Na Paláci lidu, fantasmagoritního snu Ceausesca, pracovalo přes 20 000 dělníků a 600 architektů. Palác lidu je 230 metrů široká, 240 metrů dlouhá, 86 metrů vysoká a 92 metrů v zemi ukrytá stavba. V podzemí je atomový kryt a několik unikových tunelů. Na stavbu bylo použito tři miliony tun mramoru, 3500 tun křišťálu atd. Výsledkem byl obrovský zahraniční dluh, který Ceausescu řešil zvýšením exportu do zahraničí na úkor domácího obyvatelstva, kterému postupem času začali scházet potraviny, pohonné hmoty a další důležité potřeby. Vzpomínám si, že když jsem v roce 1970 přijel (na osm hodin), na bukureštěské nádraží a chtěl si něco koupit k jídlu, našel jsem v masném krámě jen háky a tvrdé rohliky. Možná, že si někdo vzpomene na snímky bukurešťských domů, z jejichž oken v zimě vycházel kouř s kamen, protože ústřední topení bylo studené.

Ceausescovi se situace začala vymykat z rukou už v roce 1987, kdy byl nucen vojensky potlačit protesty studentů v Jasech a dělníků v Brašově. Osudným se mu stal 16. prosinec 1989, kdy v Temešváru vypuklo povstání, které začala násilně potlačovat rumunská armáda a tajná policie Securitale. K protestujícím se však přidali dezertéři z armády a lidé z jiných čásdtí Rumunska, a Temešvár se 20. prosince 1989 dostal pod kontrolu demonstrantů. Revoluce se postupně rozšířila do Bukurešti, kde "spříznění" činitelé Securitate podněcovali masy lidí proti Ceausescovu režimu. Protestující se shromáždili před budovou ústředního výboru. Ceausescu (jako Štěpán) se několikrát pokusil promluvit k davu, ale lidé nekompromisně žádali jeho odstoupení, a když se 22. prosince k revoluci připojila armáda, Ceausescu se pokusil s manželkou Elenou uniknout v helikoptéře, která stála na střeše budovy výboru.

ceausesku.jpg

Po dopadení (24.12.) byli oba v krátkém procesu obviněni z genocidy a dalších zločinů, a byli společně zastřeleni popravčí četou (25.12). Vzpomínám, že když se to stalo, byla vyhlášena sbírka na pomoc Rumunsku. Byly Vánoce a do filosofické fakulty na náměstí Jana Palacha nosili lidé všechno možný - i vánoční cukroví.

Takže dobré spání, a zítra u dalšího pokračování.

Autor: Vladislav Svoboda | úterý 28.10.2014 11:25 | karma článku: 15.93 | přečteno: 935x

Další články blogera

Vladislav Svoboda

Vzkaz panu Okamurovi

"Příjmy se mají danit!" prohlásil šéf SPD Tomio Okamura ke zdanění církevních náhrad. Poté ještě dodal, že má radost, že tento návrh prošel Sněmovnou. Je zajímavé jak často hlasuje Tomio Okamura s komunisty.

25.1.2019 v 13:45 | Karma článku: 30.34 | Přečteno: 746 | Diskuse

Vladislav Svoboda

Proč má Zeman tak rád Rusko a Čínu?

Miloš Zeman dává často veřejně najevo, že jeho srdce tíhne k Rusku a Číně. Když se nad tím člověk hlouběji zamyslí, dojde k jediné odpovědi. Miloš Zeman spíš než Rusko a Čínu, má rád způsob vládnutí pánů Putina a Si Ťin - pchinga.

22.1.2019 v 10:44 | Karma článku: 32.93 | Přečteno: 986 | Diskuse

Vladislav Svoboda

Proč nikdy nemůžu volit Andreje Babiše, a proč jsme stále na východě a ne na západě.

Není pro mě podstatné, že Andrej Babiš utrácí, když ekonomka šlape, aniž by měl na tom nějakou zásluhu. Není první a možná ani poslední. Jiří Paroubek rozhazoval ještě víc. A když přišla krize museli se snižovat platy.

8.1.2019 v 12:59 | Karma článku: 35.19 | Přečteno: 1614 | Diskuse

Vladislav Svoboda

Jediní kdo kradli, byli komunisté

KSČ(M) žádá nepromlčitelnost privatizačních afér a staví je na roveň zločinů komunismu! Toto hrdé prohlášení vydali komunisté s dodatkem, že v parlamentu budou iniciovat zákon o nepromlčitelnosti privatizačních afér.

10.12.2018 v 11:17 | Karma článku: 34.55 | Přečteno: 1583 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Hewlit

Diskuze s Múzou o volbách ANO, Zemanovi a Kalouskovi

O Múze jsem tady už mluvil. Včera natolik tak divoce, až jsem onen příspěvek dal do osobní kategorie, poněvadž by přes zvýšenou vzrušivost v hlavním proudu neobstál.

17.2.2019 v 11:49 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Olga Pavlíková

Morální rozpad české společnosti podle Josefa Mašína

Dcera paní Mašínové a sestra Josefa Mašína požádala pražský magistrát o exhumaci ostatků své matky. Tyto ostatky se nacházejí v hromadném hrobu na Ďáblickém hřbitově spolu s ostatky tisíců dalších obětí komunistické zvůle.

17.2.2019 v 9:11 | Karma článku: 37.04 | Přečteno: 1195 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - soukromá osoba v instantní omáčce

Jsem soukromník. Vyhovuje mi to, že nemusím brát ohledy na nic, kromě svého vkusu při psaní. Je velká svoboda nemuset brát v potaz, jestli jste pro čtenáře potažmo nakladatele dost čitelní.

17.2.2019 v 8:34 | Karma článku: 5.76 | Přečteno: 108 | Diskuse

Helena Vlachová

Ta naše paměť vrtošivá

V tom našem životě je to stejně na draka. Sotva se jeden narodí, ani se pořádně nerozkouká a už je tu den, kdy by měl myslet na sepisování závěti. Ale jak má něco sepsat, když si mnohdy nemůže na nic vzpomenout.

17.2.2019 v 7:42 | Karma článku: 7.23 | Přečteno: 184 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Pohádka na dobrou noc, aneb o Princezně Janě Maláčové

Kam se na tzv. princeznu ČSSD Janu Maláčovou hrabe anglická královna? Ani ona nemá takové nápady a hlídá si kasu jako oko v hlavě. Současná ministryně srší nápady, ale ty peníze, které se tak marně utrácí, nevidí. Škoda, škoda.

16.2.2019 v 20:04 | Karma článku: 35.81 | Přečteno: 1598 | Diskuse
Počet článků 243 Celková karma 33.26 Průměrná čtenost 1451
Důchodce, občas si přivydělávající v komparsu. Člen ČSNS. Snažím se nemít stádní názory a řídit se heslem: Důvěřuj,ale prověřuj!

Najdete na iDNES.cz