Sudety po Mnichově

1. října ve dvě hodiny v noci překročili první němečtí vojáci wermachtu státní hranice československé republiky. Byli až freneticky vítání. Některé ženy nadšením plakaly.

Někdejší předseda DVP Rudolf Lodgman von Auen napsal Hitlerovi:

Děkuji Prozřetelnosti, že jest mi dopřáno zažíti tento den, v jehož příchod jsem doufal od mladosti a v nějž jsem vzdor rozmáhající zemdlenosti věřil i během celých dvacet posledních let. Zrada práva německého národa na sebeurčení byl s to pomstíti zas pouze on sám a toliko ve středu Evropy bylo možno přikročiti k novému uspořádání, jehož obrysy nám již vyvstávají před očima.

I sudetští Němci z území, které zůstalo v okleštěné ČSR, přicházeli na území obsazené německými jednotkami, a radostně vítali jednotky se slovy: Kdy už konečně přijdete?

V některých oblastech byli okamžitě z práce propuštěni Židé, Češi, sociální demokraté a komunisté. Někde dokonce museli nosit cedule s nápisem "Zrádce".

1. října vyšel Hitlerův výnos, který ustanovil K. Henleina říšským komisařem pro sudetoněmecká území. Henlein dal vedeni SFK tento rozkaz: Židé a Čechy, kteří budou dopadeni na útěku, je třeba zlikvidovat. Pokud budou takoví uprchlíci dopadeni, budou předáni vedení praporu, který tento rozkaz provede.

Zároveň byli Češi vyhošťováni, které se často zvrhlo v divoké vyhánění (!), nebo útěk před hrozícím násilím. Například v Nýřanech, Žatci a třeba i Poličce, kterou později německé jednotky opustily.

Vrchol teroru dosáhl během Křišťálové noci (noc 9/10 listopadu 1938), kde hořely synagogy v Liberci, Teplicích, Opavě, Krnově, Mostě a Sokolově, nebo bylo zničeno vnitřní zařízení jako ve Stříbře, Mariánských Lázních. V Karlových varech vyváděli Židy z domů, nahnali je před Střelecký dům, uráželi je, plivali a hnali městem. V Duchcově se pogrom rozšířil i na Čechy. Mládež se sekerami poškozovala majetek Čechů a řvala: "Pryč s Čechy!" Nebo: "Napřed Židy, potom Čechy!...Příští den se takové tlupy vytvořily v Bílině a Mostě. I když je nutno přiznat, že například v Ústí nad Labem se o tom prudce na ulicích diskutovalo

Župní hejtman Kreisl napsal:

My, sudetští Němci, musíme být hrdí na to, že v takové míře požíváme důvěry Vůdce, a tím neseme historickou zodpovědnost za nové uspořádání říše v zájmu jejího dalšího utužování a posilování.

Sudetští Němci se zbavili všech českých úředníků a čekali, že na jejich místa přijdou oni. Ale zmýlili se. Místo Čechů tam v drtivé většině nastoupili říšští Nemci, zvláště z Pruska a Saska

Podle sčítání z roku 1930 žilo na odstoupených území 726 416 Čechů. Ale podle Němců žilo při sčítání na tomto území pouze 291 189 Čechů. Většina odešla, byla vyhnána a nebo byla vládou stažena (Státní zaměstnanci). je také nutné přiznat, že kolem 100 00 Čechů se po záboru přihlásilo k německé národnosti. Později svého nepromyšleného (u někoho promyšleného) kroku litovali. Museli nastoupit do wermachtu a někteří nechali své kosti po celé Evropě.

Zajímavá jsou některá jména funkcionářů SdP a NSDAP na území Sudet: Osvald Czech, Hans Kvapil, dr. Josef Suchý, Gottfried Krczal, Wilhem Sebekovsky, Herber David, Karl Janowsky, Rudlof Peschka, Rudlof Raschka, Robert Howorka, Walter Jarosdczek, Hans Nowak, Herman Doleshal, Karl Adam. Zajímavý je osud několikanásobného ministra vlády ČSR dr. Ludvika Czecha, sudetoněmeckého Žida, kterému se soukmenovci odvděčili tím, že ho poslali do Terezína, kde v roce 1942 zemřel.

Jsem přesvědčen, a bylo by velice zajímavé, kdyby se to dalo zjistit, že většina tzv. Sudetských Němců byli poněmčení Češi. Po Bílé hoře do Čech přišlo hodně německy mluvících šlechtických rodů, které získali konfiskáty po popravených a vyhnaných českých šlechtických rodech a na svých statcích požadovali, aby jejich poddaní mluvili německy. Málem se to podařilo. Nebýt národních buditelů, čeština by zanikla.