Retro vzpomínka - Majáles 1965

K mému překvapení je na blog.idnes dost blogerů a čtenářů mého věku. A s kým jiným si připomenout některé zážitky které nás potkali. Předpokládám, že se najde i pár mladých, kteří se rádi něco dozví. Dnes jsem si vybral majáles v roce 1965.

Allen Ginsberg, král Majálesu

Končil jsem devátou třídu, když jsem se náhodou dozvěděl, že se pořádá studentský majáles. Nelenil jsem a hnán zvědavostí jsem se z Nuslí přes Nuselské schody hnal na Staroměstské náměstí.  Bohužel jsem se přiřítil  trochu opožděně. Nikdo už tam nebyl. Průvod jsem dohnal až u Švermova (Štefánikova) mostu. Vzpomínám, že v sunoucím se průvodu byl autobus tažen pivovarskými koňmi, který neměl okna, kola a byl v totálně zdevastovaném stavu; a přes celý zničený autobus se táhl transparent s nápisem: "Toto je československé hospodářství". Šest mediků lékařské fakulty, všichni oděni do černého s kápěmi, neslo na ramenou  obrovitou černou rakev z které vyčuhoval ohromný hřebík. Na rakvi se skvěl nápis: "Poslední hřebík do československého hospodářství."

Celou trasu, do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (lidově Juldy Fuldy) se stále něco skandovalo. Vzpomínám si na dva pokřiky: "Ať žije Servít. Všichni jsou volové."  Pro neznalé: Servít byl profesorem na ČVUT. Vyučoval pružnost a pevnost. Nápis Servít je vůl, byl v té době k vidění snad na všech WC v Československu. Byl tak populární, že nápis byl k vidění po celém světě. Druhý pokřik byl: "Sovětský majáles, náš vzor."

Poté co průvod, doprovázen deseti tisíci lidmi došel do Juldy Fuldy, jsem se z vypětím všech sil prodral k fontáně, kde se konala volba krále majálesu. Dav se prudce vlnil a  cloumal mnou na všechny strany. Měl jsem co dělat, abych nespadl a nebyl udupán. 

Na pódiu nad fontánou byl umístěn ohromný kraválmetr, který měřil hladinu řevu při volbě. V neustálé tlačenici si vzpomínám, že se někteří z první řady ocitli ve vodě fontány. Nakonec byl zvolen známý beatnický básník Allen Ginsberg - který byl shodou okolností na návštěvě v Československu. Jeho sotva srozumitelné žvatlání: "At žijá majáles," mu vynesl největší řev přítomných, a královskou korunu krále majálesu.

Kálovská Jízda parkem, ani zpěv Milana Chladila v hokejové hale, mě až tak moc nezajímali; protože na Velké letní scéně (nyní tam trůní malá hokejová hala a pyramida), měly vystupovat big beatové kapely. Vzpomínám na dvě. První byla Karkulka. jejímž kapelníkem byl Jiři Brabec. Jako kapelník měl na sobě bílý svetr s červeným čtvercem v kterém byl bílý vlk. Ostatní v kapele měli červené svetry s bílým čtvercem a červeným vlkem. Druhá skupina byla Juventus s Karlem Černochem. Bylo nádherné květnové počasí a vše plynulo v poklidné atmosféře uvolněné pohody.

Vrchol, pro nás beatové fandy, měl nastat večer v pravém křídle Sjezdoého paláce, kde mělo vystupovat Mefisto a slovenští  Beatmeni v čele s Déžo Usrsinim. Už půl hodiny před začátkem koncertu, byla v pravém křídle hlava na hlavě. Před vchodem do paláce se tísnil dav, který se za každou cenu snažil prorvat dovnitř. Na pravé straně křídla byly umístěny stoly, kde se dalo popíjet pivo či víno. Asi čtvrt hodiny před začátkem, kdy se situace před vchodem vyhrotila natolik, že se zdálo že tlačící se dav si prorazí cestu dovnitř; přišel  na pódio uvádějící a přítomným ohlásil: "Pro velký zájem lidí, se koncert přesouvá na Velkou letní scénu."

To byl povel pro sedící a stojící dav pod pódiem, aby se vrhl k pravé prokledné stěně. Při úprku stačil dav většinu sedících u stolů, kteří nestačili včas zaregovat, srazit i s jejím pitím k zemi. Ozval se řinkot, strašný nadávající řev a pár facek. Když dav dorazil k prosklené stěně k zavřeným dveřím, na okamžik se zarazil. Pořadatelé důchodového věku - nervózní z nenadálé situace - s třesoucíma rukama se marně snažili trefit do zámku skleněných dveři. Někteří v touze nepřijít o dobrá místa na letní scéně, začali do rozklepaných pořadatelů hučet ať si pospíší. Což je znervóznilo ještě víc a jejich schopnost trefit se do zámku se začala rovnat nule. Jeden z dychtivých diváků vědom si, že se mu před očima rozplývá dobré místo, ho natolik deprimovalo, že to nevydržel a prudce kopl do skleněných dveří. Po prvním řinčení skla se začalo, v rychlé řadě za sebou, ozývat další a další řinčení skla.  Sál který se plnil skoro půl hodiny, byl během pár minut prázdný.

Naštěstí jsem nepodlehl touze být v prvních řádách. Měl jsem natolik vypěstovaný pud sebezáchovy, že jsem nechal splašený dav svému osudu. Stačilo mi, že jsem si sedl na zadní betonovou stěnu, s nohama padajícími do hloubky několika mertrů, pod železné zábradlí, které mi sloužilo jako opěra. Celou Velkou letní scénu jsem měl jako na dlani. Pódium, kde se narychlo připravovalo ozvučení pro Mefisto bylo osvětlené - někde narychlo sehnanými - leteckými reflektory.

Mefisto s Karlem Svobodou a Pete Kaplanem za mírného, řvoucího nadšení si odehrálo svoje. Nyní měli nastoupit slovenští Beatmeni, o kterých šly pochvalné chýry.

Deset minut se snažili něco na pódium připravit. Dav, zhýčkaný úspěšným dnem, začal nervózně hučet. Po patnácti minutách se ozval první pískot. Za dalších - pro dav - nesmírně dlouhých minutách, přistoupil k mikrofonu zpěvák a řekl jedinou větičku: "Mi vam zaspjevat.." a dál už neřekl nic, protože na něho letělo několik dřevěných židlí. Nezbylo mu než prchat do zákulisí, kam ho s vytřeštěnýma očima následoval zbytek kapely. Při svém úprku za velkého halasu, se jim podařilo srazit několik reprobeden.

Pak se začaly židle hromadit na pódiu. A když bylo pódio plné, začaly se dřevěné židle - v té době obvyklé v těch několika  málo restauračních zahrádkách, které v  Praze existovaly - hromadit  uprostřed Velké letní scény. A když se navršily do několika  metrů vysoké pyramidy, snažil se někdo hromadu zápalit. Ale to už dolním vchodem  začal do hlediště  couvat hasící vůz s vodním dělem,  následován vojáky a policií, kteří diváky začali vytlačovat  k hornímu východu. Dav se za pískotu začal  zběsile tlačit úzkým schodištěm nahoru k hokejové hale. Měl jsem krásný výhled a místo střetu jsem opuštěl jako jeden z posledních. Nebylo kam pospíchat. Byla noc a tramvaje byly obloženy hrozny lidí, kteří prchali z místa.

Závěr majálesu nebyl příjemný. Musel jsem doma vysvětlovat, kde jsem jako žák 9.D strávil tak pozdní čas, protože jsem domů dorazil až po půlnoci. Pravda, za ty dvě facky to stálo za to. Dodnes na to rád vzpomínám. Ale kdo na majáles asi dobře nevzpomínal, byl tehdejší ministr školství Čestmír Císař, kterého poslali velvyslancovat do Rumunska, a někteří studenští vůdcové, kteří měli opletačky s policií a nebo byli vyloučeni ze školy.