Terorismus: Evropo, zameť si před vlastním prahem! Ale...

Termín Terorismus pochází z latinského  slova terrere (hrozit, způsobovat hrůzu). V současnosti se jedná o nejfrekventovanější slovo v masmédií; a zdá se, že i v běžném hovoru v hospodě i obyčejných lidí.

Terorismus je také definován jako jakékoliv použití násilí k dosažení politických cílů. Ruský komunistický vůdce V.I. Lenin, odpovědný za "rudý teror" z let 1917 - 21, kdysi konstatoval "Účelem terorismu je vytvářet Teror." Teror, který má u oponentů vytvářet extrémní strach. Základní mechanismus teroru je obsažen ve starém čínském přísloví: "Zabij jednoho a postrašíš deset tisíc."

Do moderních západních jazyků se dostal prostřednictvím francouzského jazyka až ve 14. století. Ale už v době starověkého Říma se používal teror k zastrašení nepřítele. Často povraždili veškeré obyvatelstvo, třeba jako v roce 70 n.l. v Jeruzalémě. Je známá vláda teroru za vlády  Justiána I. (526 - 565), kdy Byzanc, už byla křesťanským státem. O pár století dále v 11. až 13. století  Asasini, fanatická vražedná sekta muslimů, terorizovala oblast kolem Perského zálivu, kterou nakonec, za nadšeného potlesku ostatních muslimů, vyvraždili Mongolové, kteří sami na kopytech svých koní přinesli stejný, neli horší teror.

Jeruzalém je prokletým městem. Když ho v roce 1099 dobyla první křížová výprava, pobili křižáci (křesťané) všechno obyvatelstvo.

Vůbec středověk byl doprovázen terorem hrůzy. Bylo obvyklé, že po dobití města tekly ulicemi potoky krve. O teroru, který není až tak časově vzdálen, by mohli mluvit všechny domorodé kmeny, kam vkročila neúprosná noha evropana. Ale i v Evropě se počínal dobře. Pod vzletným názvem Výboru pro veřejné blaho a obecnou bezpečnost, se skrývali revolucionáři, kteří ve Francii zavedli vládu teroru. Jen v červnu 1794 bylo v Lyonu odsouzeno k smrti víc než 700 lidí. A protože gilotina měla technickou závadu, nechali je revolucionáři nahnat na náměstí a tam je rozstřílet kanóny.

Ale vrchol teroru nastal ve 20. století. Evropané vůči domorodcům v Africe a Asii postupovali s doposud nevídanou ukrutností.  Byly uplatňovány ty nejbrutálnější metody, včetně vypalování vesnic a úrody, včetně vraždění civilistů. V Indii britští vojáci zavraždili v Amritsaru na 400 protestujících.  V Tanganjice (Tanzánie) bylo v letech 1905 - 6 za povstání Madži-madži zavražděno na 100 000 lidí.

Doposud se ale jednalo o státní teror. Individuální terorismus, jak ho vnímáme dnes, se nejvíce projevil v carském Rusku, kde pod vlivem Michaila Bakunina vznikla vlastní odnož anarchismu, který byl soustavně využíván, bez jakýchkoliv skrupulí z důvodů morálních, náboženských či osobních citů.  Vrcholem jejich úsilí byl zdařilý atentát na cara  Alexandra II. Jenomže naděje, které do atentátu anarchisté vkládali se nenaplnil. Lid nepovstal.

Anarchisté byli vůbec na přelomu 19. a 20. století velmi aktivní. V rámci své propagandy provedli úspěšné atentáty na italského krále Umberta I., rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou, amerického prezidenta Wiliama Kinleyho, řeckého krále Jiřího I. a československého ministra financí Aloise Rašína.

Ale zdá se, že největší teroristický čin, který měl největší následky, byl atentát  na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, Gavrilem Principem členem  teroristické skupiny Černá ruka. Výsledkem bylo vypuknutí I. světové války, kdy se opět objevila politika státního teroru, kterému Němci říkali Achrecklichkein, které vedlo i k použití bojového plynu.

V době I. světové války vypukly v Dublinu na velikonoční pondělí 1916 pouliční demonstrace, které stálo na počátku vzniku Irské republiky Povstání bylo potlačeno, ale dalo podnět k vzniku nechvalně známé Irské republikánské armády (IRA), která od samého počátku své existence používala teror jako prostředek svého politického boje. 

Ale podle Karla Pacnera se moderní terorismus zrodil v Rusku, kde bolševici v letech 1900 - 1910 uskutečnili 23 000 atentátů, kterým podlehlo přibližně 17 000 lidí. Ale ještě větší teror započal za Občanské války. Dne 31. srpna 1918 byl proveden atentát na V.I.Lenina, při kterém byl těžce zraněn. Pátého září 1918 vydala bolševická vláda vyhlášku o "rudém teroru", kterou napodobila dobu jakobínskému teroru z období francouzské revoluce. Je samozřejmé, že  ani druhá strana nezůstala pozadu. Dnes je prokázané, že bez použití teroru by bolševici nikdy nedokázali udržet svůj menšinový režim. Jako odezva těchto činů se přes kopírák odehrála ve Finsku, což málokdo ví. Ve finské občanské válce, trvající od ledna do května 1918 zahynulo 300 000 osob, čili téměř deset procent obyvatel. Bojovaly zde "bílé gardy" proti "rudým gardám". Ne nadarmo se Karel Marx domníval, že teror je potřebnou součástí revoluční strategie. Trockij, velký obdivovatel terorismu, napsal v roce 1919 pamflet nazvaný Komunismus a terorismu.

Ale největší státní teror proti vlastním občanům propukl po nástupu Stalina v Sovětském svazu. Při násilné kolektivizaci a následném hladomoru zemřelo okolo 10 milionů rolníků. V roce 1989 ruští historici odhadli, že v Rusku za komunistické vlády zemřelo přes 20 milionů lidí.

Vrcholem státního teroru se stala II. světová válka. Překonala vše do té doby známé. V průběhu holocaustu vyvraždili Němci na 6 milionů Židů, nejméně 500 000 Cikánů, homosexuálů, mentálně a fyzicky hendikepovaných lidí. Počet obětí odvetných akcí za smrt svých vojáků, už asi nikdo nespočítá. Japonsko se v Asii počínalo obdobně, někdy i krutěji.

Velkými propagátory používání státního teroru v revolučním boji byl Mao Ce -tung, který má na svědomí skoro 60 milionů svých obyvatel. Druhým, byl věčný revolucionář, Ernesto Che Guevera, který svému bludu podlehl v roce 1966 v Bolivijském pralese. Třetím, byl maostický komunista Pol Pot, který prováděl genocidu na vlastním národě. Zrušil peníze. Zlikvidoval inteligenci. Vyhnal obyvatele měst na venkov. A v rámci šetření, nechal nepohodlné ubíjet motykami.

I hrdina francouzské odboje za II. světové války De Gaulle se stal několikrát terčem teroristické organizace  OSA (Tajná armádní organizace), která prováděla bombové útoky v Alžírsku a Francii. Ve stejné době  EOKA (Národní organizace kyperských bojovníků) odpálila na 1782 bomb, které stály životy 104 vojáků, 50 policistů, 238 civilů.

Doba šedesátých let, která nadšeně  hlásala Lásku, ne válku, byla pro vznik teroristických skupin v Evropě velmi úrodná.

Baskické ETA  (Baskicko a svoboda), která vznikla už v padesátých letech na základě učení marxismu-leninismu, jako nacionalistická organizace, která byla zpočátku chápána jako organizace bojující proti generálu Francovi, se nakonec dostala na seznam teroristických skupin EU a USA.

V roce 1967 vznikla v Německu Frakce Rudé armády( RAF, Baader-Meinhofová), která se sama označovala jako komunistická městská partyzánská skupina. V roce 1968 spáchala dva bombové útoky na obchodní domy. Jednou z jejich nejznámějších akcí, bylo přepadení německého velvyslanectví ve Stockholmu. Skupina byla napojena na palestinské teroristy, s kterými společně provedla několik akcí. 

V Itálie vznikly Rudé brigády (Brigade Rosse), levicová  teroristická organizace založená v roce 1969 Renatem Carciem a jeho ženou. V době počátků byla podporována československou StB. Nejznámějším jejím zločinem byl únos a vražda bývalého premiéra Alda Mora. 

Ale největší poválečný teroristický útok v Itálii měla na starosti neofašistická NAR (Nuclei Armati Rivoluzioni),. která  2. srpna 1980 provedla bombový útok na železniční stanici v Bologni. Výsledkem byla smrt 85 lidí a více jak 200 jich bylo zraněno.

Nejznámější teroristou té doby byl Iljič Ramirez Sánches, známější pod  jménem Carlos či Šakal, původem z Venezuely. Světovou proslulost získal v roce 1975 útokem na zasedání představitelů OPEC ve Vídni. Podařilo se mu do Alžírska unést 11 ministrů zemí OPEC, přičemž zahynuli 3 lidé. Byl vycvičen na Kubě. Studoval v Moskvě, a s vědomým úřadů se skrýval v Maďarsku, Rumunsku, NDR a v Československu. U soudu se chlubil že zabil 2000 lidí.

Velice aktivní byli palestinské skupiny Černé září nebo Lidová fronta pro osvobození Palestiny, k jejímž nejdramatičtějším incidentům, patří únos tří letadel na letiště Daweson Field v Jordánsku v roce 1970, a útok na izraelské sportovce na olympijských hrách v roce 1972 v Mnichově.

Nemělo by se zapomenout na státní podporu teroristů Sýrií a Libyí, které dodávaly zbraně, finance a pomáhali ve výcviku celé řadě nejrůznějších geril a teroristů, a to nejenom Palestinců. Kaddáfí posílal velké množství výbušnin také IRA. Exploze bomby letu č. 103 společnosti PanAm nad skotským Locerbie je toho příkladem. Další kdo se přidal k podpoře Sýrie a Libye, byl Chomejního Irán. 

V roce 1995 provedla sekta Om Šinrikjó založená slepým Šoko Asaharou  v Tokijském metru útok sarinem. Zahynulo 13 lidí. Rok poté  v dubnu 1996 provedl Timothy McVeigh, napojený na Hnutí křesťanské identity, atentát na federální budovu v Oklahoma City. Zahynulo 169 lidí.

V Ugandě ještě do dnešních dnů terorizuje nejenom Ugandu, ale i sousední země, křesťanská Armáda božího odporu, která unáší děti a dělá z nich boží bojovníky.

Rozmach islámského terorismu začal obsazením Afganistanu  Sovětský svazem, který chtěl zachránit tamější komunistickou vládu. Muslimové si ihned uvědomili, co je může čekat - to co potkalo muslimy ve v sovětských středoasijských republikách. Bourání mešit, zatýkání a popravy imánů, potlačování muslimské víry a vytvoření ateistické společnosti, založené na komunistických dogmatech. V roce 1982 došlo v táborech Sabra a šatila k masakru Palestinvů křesťanskými libanonskými milicemi. Pokračovalo to  válkou v Perském zálivu, kdy se muslimští náboženští fanatici pohoršovali nad vstupem "bezvěrců" na posvátnou muslimskou půdu. Následoval masakr muslimů v Srebernice v roce 1994. Zároveň probíhaly dvě čečenské války za nezávislost. Po porážce Čečenců následoval silný příklon Čečenců k islámu a zoufalé teroristické útoky čečenských komand v Rusku. 

Výsledkem byl pocit, že Amerika a Evropa bojují proti muslimům. Následkem této frustrace  byl útok 11. září 2001. Pomocí čtyř letadel, které pilotovali bojovníci Al-kajdy. Dvě letadla narazila do budovy Světového obchodního centra  v New Yorku. Třetí narazilo do budovy Pentagonu, a čtvrté se zřítilo po boji pasažérů s teroristy. Při útocích zemřelo 2996 lidí.

Důsledkem těchto útoků bylo obsazení Afganistanu, kde byl u moci Talibán, podporující terorismus. Poté nasledovalo obsazení Iráku. Po Arabském jaru, které proběhlo od Tunisu, přes Egypt, Libyi, Jemen, Bahrajn do Sýrie, kde doposud probíhá občanská válka. Výsledkem této občanské války byl vznik Islámského státu. 

Když se podíváme do historie, tak zjistíme, že evropské koloniální mocnosti se na tom stavu výrazně podepsali. Hranice nově vznikajících států nebyly vedeny podle národností či náboženského vyznání, ale podle úředníků koloniálních velmocí v jejich hlavních městech. Od stolu, často podle pravítka, načrtli hranice budoucích států. A spokojeni sami sebou si dali několik láhví šampaňského. A při své, určitě těžké práci, nedodrželi některé sliby, které některým národům dali. Například Kurdům. Největšímu národu, který nemá vlastní stát. Takže dvacet čtyři milionů Kurdů žije v pěti státech.

Přitom právě Evropa obdarovala svět moderním terorismem a zhoubnými ideologiemi, postavených na státním teroru - komunismus, fašismus - nacismus.

Evropa, díky své neschopnosti, nebyla schopna zabránit ničení památek své kultury v Iráku a Sýrii. Pouze nečině přihlížela a chabě protestovala. A jak se říká, s jídlem roste chuť. Islámský stát nadále zkouší, kam až je schopna Evropa ustoupit. Stačilo dát do pohybu stovky tisíc lidí, kteří podporováni propagandou a všehoschopnými "podnikateli převáděči", kteří v tomto byznysu ucítili velké peníze; a Evropa se pod náporem uprchlíků začíná rozpadat a viditelně dělit jako v minulosti, na Západ a Východ. A nyní stojí před velkým dilematem - pouštět či nepouštět uprchlíky do Evropy?

Ale...o tom, až zítra