Sovětský imperialismus - Varšavské povstání

To téma rozděluje Poláky asi jako Čechy atentát na Heydricha. Někteří říkají, že  povstání nestálo za ty mrtvé a zničené město. Ale přesto tento čin není možné z dějin vymazat, právě pro jeho tragédii.

Varšavské povstání vypuklo 1. srpna 1944. Jednalo se o povstání organizované Zemskou armádou (Armia krajowa, AK) která  působila na polském území okupované Německem a Sovětským svazem. V roce 1944 měla skoro 200 000 příslušníků, z toho 20 000 partyzánův v terénu. Ve varšavském povstání bojovalo 30 000 příslušníků v uniformách nebo s červeno-bílou páskou. Cílem povstání bylo osvobodit Varšavu pokud možno ještě před příchodem Rudé armády a tím znemožnit  ustavení loutkové vlády dirigované Stalinem. Pravděpodobným podnětem  bylo ustanovení tzv. Lublinské vlády 21. července v Lublinu, kde ze sovětské vůle vznikl Polský výbor národního osvobození, pozdější Prozatímní vláda Polska. Takže se dá říci, že přišli s křížkem po funuse. 

Přesto, že Zemská armáda pomáhala Rudé armádě dobýt Vilnius, Lvov a další města, byla za napojení na Londýnskou vládu u Stalina v nemilosti, protože poté co na jaře 1943 žádala polská vláda Mezinárodní červený kříž, aby vyšetřil masakr v Katyni, přerušil s ní Stalin diplomatické vztahy. Pproto také vojáci Rudé armády ihned po společném osvobození polských měst vojáky Zemské armády odzbrojili, a pokud je hned nepopravili, skončili na Sibiři

Rudá armáda, konkrétně 1. Běloruský front v té době byla na březích Visly a dobyl čtvrť Praga. Kuriozitou je, že frontu velel maršál Rokossovsky,

původem Polák, který si po válce řekl o místo polského ministra obrany a hodnost polského maršála. Společně s ním, bylo do téměř všech velitelských postů polské armády, dosazeno tisíce ruských důstojníků. 

Rudá armáda, či spíše Stalin, dlouho odmítala, byť jen poskytnout přísun zbraní a střeliva. Churchill a Roosevelt vyzvali Stalina k pomoci povstání, ale Stalin  se rozhorlil a obvinil povstalce jako hrstku zločinců, kteří se ve Varšavě chtějí zmocnit vedení. Letadlům ze západu, které se snažily shazovat dodávky povstalcům, Sověti odmítli přistávat na svých letištích. Tím bylo o osudu povstání rozhodnuto. Po více jak 63 dnech heroického boje, se povstalci, pod podmínkou že se zajatci bude zacházeno v souladu s ženevskými konvencemi, vzdali.

Důsledky porážky byly pro Polsko strašlivé. Zemřelo  120 000 - 225 000 civilistů. Přes 700 000 jich bylo vyhnáno z města a město bylo srovnáno se zemí. Zničením struktur Polského podzemního státu a Zemské armády, i přes jejich boj až do roku 1948, napomohlo nastupující komunistické moci. Začala sovětizace Polska.