Jak jsem nepodepsal antichartu

Hodně se píše o tom kdo Chartu podepsal. Ještě více se píše o těch kteří podepsali antichartu. Je zajímavé, že se to točí kolem známých umělců. Ale o tom, že i dole mezi dělníky probíhal boj o podpis anticharty se nikdo nezmiňuje.

Když jsem jako pomocný dělník, či spíše, jak se tehdy říkalo, přidavač, nastoupil u Montovaných staveb závod 4, moji první prací bylo, na právě budovaném sídlišti Jižní město, naházet s kolegou pod podlahu budoucí mateřské školky přes dvacet tun pytlů ztvrdlého cementu. Ihned jak jsme skončili, přijela Tatra s pískem a nepoužitelný ztvrdlý cement zmizel v nenávratnu pod vrstvou písku.

Díky této perfektně odvedené práci, jsme se z ničeho nic oba ocitli v jedné maringotce, kde jsem se k svému údivu dozvěděl, že jsem se stal členem mládežnické brigády, vedené soudruhem předsedou ZO KSČ tohoto závodu. Prozatím měla pouze čtyři členy, včetně mně neznámého předsedy. Poprvé jsem ho uviděl,  když jsme s druhým kolegou, v hloubce skoro deseti metrů, krumpáči obnažovali rozbitou kanalizaci. Stál nad námi,  ve své majestátnosti stopadesátikilové postavy, v proužkovaných botách. Ty byly důvodem proč za námi, do tohoto jílovitého bahna, nemohl sestoupit. Ale jako vyučený kopáč a dlouholetý bachař v Uranových dolech Příbram, nám velmi odborně vysvětloval, jak v takovém jílu, úsporně a dobře kopat.

Během několika měsíců se naše mládežnická parta rozrostla na jedenáct lidí, či spíše na deset, protože soudruh předseda byl natolik zaneprázdněn svou politickou prací, že jsme ho viděli tak jednou za čtrnáct dní. Což mi vůbec nevadilo, protože poslouchat jeho naučené politické žvásty, bylo pro mě bolestným utrpením. Naštěstí se jako druhý přidavač objevil ústecký cikán Honza Farkaš. Měl asi o deset deka víc jak smrt; cigáro z pusy vytahoval pouze v případech sprostého zaklení. Ale s kolečkem plným malty nebo betonu jezdil tak rychle, že na něj široko daleko nikdo neměl.

Jednoho pátečního sychravého dne v února roku 1977, se při obědě náhle otevřely dveře a do smradlavé, zakouřené, špinavé maringotky, vstoupil mohutný rozjařený předseda. Sedl si na konec stolu, nasál vůni rozmanitého jídla a vytáhl z tašky papíry. Nadšeně prohlásil, že je nutné podepsat antichartu. Myslím, že o nějaké Chartě drtivá většina uslyšela poprvé. A protože nebyli zvyklí moc přemýšlet nad tím co je jim předkládáno, neměli důvod něco nepodepsat.

Jako prvnímu podpisový arch přistrčil k Farkašovi, protože se domníval, že neumí číst a možná ani psát.  Nedalo mi a otázal jsem se, že pokud mám podepsat něco anti, tak by bylo dobré si přečíst proti čemu vlastně jsem. Má slova udělala takový dojem na Honzu Farkaše, že vytáhl své věčně čadící cigáro z pusy a řekl: "Má pravdu. Pokud mám něco podepsat proti, tak si to chci to přečíst.". Čímž předsedu naprosto šokoval, protože ten žil v bláhovém přesvědčení, že cikáni neumí číst.

Než předseda stačil  cokoliv říci, ozvaly se náhle další hlasy, ke kterým se po chvíli přidal zbytek, protože v nich zvítězil pocit, že parta se nemá trhat.  Předseda mírně zvětšil svůj mohutný obsah těla, zrudl a ještě jednou nás hlasitě vyzval, aby jsme neblbli a podepsali. Ale já s Farkašem, kromě předsedy jediní přidavači party, jsme trvali na svém. Po deseti minutách to vzdal. Funivě, celý rudý jako jeho stranická legitimace, se zvedl a doslova utekl. Teprve po měsíci jsme ho znovu spatřili. Mlčel a jeho oči nás postupně zabíjely.